Muž z ocele

Dvě věci se novému Muži z oceli upřít nedají. Že tempo vyprávění šlape a že se, tedy v rámci možností, snaží k téhle komiksové legendě přistupovat trošku jinak. Jenže v obou tech kladech jsou největší slabiny filmu. Skrze rychlý spád se člověk do téměř žádné z postav nevcítí (čestnou výjímkou je přirozeně Superman a pak jeho pozemští rodiče) a když má divák sledovat jakýsi prapodivný mix Star Treku a Wars, řekne si, logicky, jako já, že to není ten hrdina, kterého zná (ano, zřejmě jsem velice zatížen na ten zlidčující humor). Zastal bych se jen závěrečné bitky na všechny způsoby - tohle se vyskytovalo už dříve, tady je to jen zpracováno stylem počátku jednadvacátého století. A mesiášský motiv byl už v prvním filmu. A bez výhrad doporučit můžu jen epickou hudební složku. A vůbec - zklamání roku. Ať žije Bryan Singer! (11.07.2013)

Kal-el se v regulérním restartu pro nové tisíciletí vydal po správné cestě (destrukce!) vyvážené mezi realistickým přístupem a rozmáchlou fantasy podívanou. Hrdina je rozervaným cizincem v zemi, která pro něj nemá pochopení (Cavill je pěkně mimozemský, místy lehce nafoukaný, místy naivní) a flashbacky hutně vrství rozpolcený charakter, který se snaží směrovat táta Kent (vynikající Kevin Costner) - je škoda že těch momentů není více a narativní struktura není přímočará, ale je po modernu rozházená skrze celý snímek. Snyder tím však vyváženě dávkuje emocionální formování hrdiny s akční rovinou a v závěru rozpoutá rozmáchlé inferno, kde Metropolis (a nejspíš i kus Indie) lehne popelem. Silné dialogy (ty se bez nějákého toho patosu neobejdou), které nejsou jen připitomělým vtipkováním, které známe z původních reimaginací létajícího pláštěnkáře, ale uvažováním o směrování národů, jejich domýšlivosti a v závěru i houposti, která vede k zániku civilizace. Úvodní dvacetiminutovka na Kryptonu je jak z Avataru a lehce načrtnuté vládní rozepře jsou poutavější než celé pátrání Clarka po svém původu. Zod s hnusným ksichtem Michaela Shannona má hloubku a není vysloveně zlý, jen dělá vše co je nezbytné a i Superman to chápe. O to je finále více zdrcující. Dva krajané zápasí o šanci pro podřadnou rasu (nás) a jediné co je rozděluje je drobná odlišnost v postoji k problému. Verbání neshody mezi Zodem a Jor-elem jsou pěkně vygradované a osudové jako vlastně všechno ve filmu (ano je to na úkor humoru a nadsázky, ale vůbec to není na škodu). Na škodu je ale občas zbytečně "realistická" kamera, která ostří, přeskakuje a třese se. Ten přístup mám někdy hodně rád, ale tady bych se rád zastavil a vychutnal si záběr na padající loď aniž bych složitě hledal, kde ta loď sakra na plátně je, protože je snímaná hodně z daleka. Bitky, kde se bortí budovy a ničí nestihnou omrzet a invence v mlácení tu je (jako v Matrixu lítáme až v úplném finále). Hanzova hudba je diametrálně odlišná od Williamsovy a výborně sedí k duchu snímku. Není to sice taková řacha jakou nám slibovali z trailerů, ale pořád jde o parádní nový přístup, který má pro takovou postavu smysl a opravdu těším na pokračování. (20.06.2013)

Supergay dostal nové pitkáče, výraz týraného dítěte a nepochopitelný, morální rozměr, kterým trápí diváka přes polovinu přemrštěné stopáže. Povýšit homix na psychologickou sondu do zmučené duše zmateného mimozemšťana může napadnout jen pseudokulturního pojídače horkých psů, který se snaží z vypatlaných omalovánek pro nezdatné čtenáře udělat viktoriánský román. Docela xmíchu. Samozřejmě nechybí megalomanské, superkůl bourání mrakodrapů, házení kamióny a jinými gigantickými předměty, které je ovšem v závěru už natolik otravné, že si jeden v pohodě stihne depilovat hrudní košíček, aby mu přes ty elasťáky s velkým "S" nelezly ven chlupy a mohl dělat seksy ramena na překvapivě odpudivou reportérku Blesku, aniž by o cokoliv přišel, když si ti Kryptoňané dávají neúměrně sáhodlouze přes držku. Výsledkem je akorát tak břichobol z eintopfového dortu Pejska s Kočičkou, do kterého kromě celého obsahu špajzky pomleli pár Transformerů a dochutili ho Kategorickým imperativem, jenž funguje jako dokonalé, popkulturní dávidlo. (10.07.2013)

Subjektivně: takhle otupělý jsem z kina odcházel naposledy po Sucker Punchi a to musím dodat, že Muž z oceli je výrazně lépe zrežírovaným filmem. Pokud si održím odstup od z mého pohledu čistě debilizující digitální smršti padajících mrakodrapů a vybuchujících molekul nicoty, pak musím vyzdvihnout následující: Goyerovu snahu propracovat kryptonskou linii i mytologii Supermana. Obrovský podíl na určité působivost filmu má Russell Crowe a Michael Shannon, jejichž postavy jsou rozhrané i rozepsané mnohem lépe než zbytek filmu (casting Shannona byl prozíravý). Podobné péče a propracovanosti se nedostalo postavě Clarka Kenta, kterou hraje Cavill se zádumčivostí modela, kterému ukradli všechny košile. Snaha posunout Supermana / Kenta do roviny jedné nerozlučné bytosti, uzavřeného a osamělého mimozemšťana se tříští na jeho výkonu i na tom, že na rozdíl od rebootu Batmana tu chybí vývoj postavy, nějaká patrná vnitřní přeměna / dilema. Muž z oceli a jeho flashbacky do dětství jsou čistě generické a co do obsahu / významu vlastně příliš nevybočují z donnerovské linie (jen postrádají nadsázku), Cavill se promračí rozbouřeným mořem a pajzly do nevyhnutelné situace, kdy jako Bůh překonává rychlost zvuku a s padouchy boří města. Duel se Zodem tvoří překvapivě velkou část filmu a pokud tuhle trikovou extravaganzu nekoupíte hned na začátku, doslova vás utluče lokomotivami a tunami železobetonu. Náznak nadhledu přichází pozdě a Supermanova vážnost je monotónně setrvalá, aniž by však působila jakkoli temně a problematicky. Jednoduše monolitický a produkčně dobře ošetřený blockbuster, se kterým jsem si užil jen minimum zábavy. (14.06.2013)