Muž z ocele

Hans Zimmer je bůh filmové melodie. Každá melodie pasuje do charakteru každé postavy, která je velkolepě vytvořena. Gigantické motivy vesmírných lodí, vizuálního majstrštyku jiné planety (včetně naší) je úkázkou vizuálního orgasmu. Před Zackem Snyderem se tvůrci žánrového Seance Fiction krčí v rohu! Steven Spielberg neochutnal popcorn v kině a diváci nemají čas na své telefony, ani popíjení Coca-Coly (ke konci snímku si všimnete, že se díváte s otevřenou pusou a budete naprosto dehydratovaní). První zhlédnutí MAN OF STEEL je velkolepý a nestíhám střebat všechny detaily, takže další zhlédnutí je jisté. Herecké obsazení na jedničku - Henry Cavill je výborný a ten nejlepší "S" ! A společně s Kevinem Costnerem jsem se ocitl jako pod filmovou optikou Clinta Eastwooda v Perfect World. IRON MAN, AVANGERS, FANTASTIC FOUR na mě působili tak nějak slabě, až MAN OF STEEL mě dostal v plném rozsahu. MAN OF STEEL patří na velké plátno, nebo na domácí repro soustavě Dolby S., která bude rozprášená ve velkém stylu. P.S. Na další Snyderův snímek Batman vs. Superman se nebezpečně těším! (20.10.2013)

Novozákonním interpretacím byl otevřen již Donnerův film, nepřekvapuje tudíž, že Snyder využil poskytnutých financí a svého Supermana bez okolků pojal jako novodobý biblický epos. Apokalyptické finále, vzbuzující pocit, že se střetly dvě ideologie a dochází k destrukci celého světa, představuje jen nevyhnutelnou spektakulární tečkou za epickým příběhem, sledujícím postupně zrod Kal-Ela, Clarka Kenta a Supermana. Druhé dva vyprávěcí celky jsou promyšleně „rozbité“ četnými flashbacky (podobně jako celí Watchmen), které ozřejmováním nových skutečností a prohlubováním charakterů udržují naší pozornost (minimálně kvůli základní časoprostorové orientaci si musíme připomínat, odkud jsme do minulosti odskočili). Flashbacky kromě rytmizace vyprávění zároveň pomáhají vytěžit příběhový potenciál vedlejších postav, které také díky srozumitelným paralelám (Lois nemůže napsat pravdu o Supermanovi – Superman se nemůže chlubit svými schopnostmi) nejsou zcela zastíněné hlavním hrdinou. Nejvýraznějšího posunu se dočkala Lois Lane, jež představuje nejenom v rámci komiksových adaptací neobyčejně silnou ženskou hrdinku. V nejméně okázale (a pro mne i nejlepší) akční scéně filmu se sice nechává vést muže (nebo hlasem božím?), ale jinak rozhodně jenom tupě nečeká, co se jí přihodí a kdo ji zachrání a díky tomu, co ví, je její přítomnost dokonce podmínkou vítězství dobra nad zlem. Muž z oceli neříká mnoho nového (jistého rozpracování se dočkala pouze myšlenka Kryptonu, mimochodem gigerovsky nedesignovaného, jako „ideální“ platónské společnosti, kterou Superman coby „an American hero“ nakonec příznačně zavrhne ve prospěch americké demokracie), ale staré informace alespoň přeskupuje a distribuuje neotřelým způsobem. Podobně jako Batman začíná, podobně jako Skyfall, také Muž z oceli se vrací ke kořenům jednoho hrdinského mýtu, který se zároveň snaží – v možnostech žánru – konfrontovat s realitou. To se kromě pseudo-realistického indie stylu režie projevuje zejména ztrátou lehkosti předchozích filmů. Jistě, Superman je pořád borec, který umí létat a uzvedne školní autobus, ale nově při tom musí zatnout všechny svaly, zaskřípat zuby a pořádně se zpotit. Cavillův křečovitý výraz při náročných fyzických úkonech není nechtěně směšný díky tomu, že se filmu ona antická tragičnost skutečně dá věřit. Zásluhou hercům, kteří v něm hrají, zásluhou emocí, které vzbuzuje, zejména ale zásluhou patosu, za který se nestydí. Pro mne zatím blockbusterový vrchol letošního roku, skvěle svou upřímnou vážností vyvažující blbnutí Iron Mana a nerdů ze Star Treku. 85% Zajímavé komentáře: Arbiter, xxmartinxx, Lavran, ScarPoul, MrPierc (24.06.2013)

Teď jsem seriózně zmatená, protože si vůbec nevím rady s tím, jak hodnotit film, který se takhle seriózně zlomí. Navíc mě asi nějak oslepil ten poslední záblesk zářivých zubů, protože jako bych zapomněla, čím to začalo, a že to vlastně chvíli bylo něco jiného než výbuchy. Sice to bylo dost generické, ale aspoň to vypadalo, že to někdo promýšlel s jistými záměry. Jenže to jde s objevením Zoda do kytek. Jsem sice velký fanda velkých svalů, ale ráda bych, aby se etická dilemata řešila i jinak než digitální pěstí a extrémně atraktivním úsměvem. (25.03.2016)

Na Supermana jsem nikdy nebyla, pláště, červený kalhotky a modrý trikot... no není to můj šálek čaje. Takže jsem do toho šla, nic nečekala, ani vlastně nic nedostala – jen pěknýho chlapa, co se chová jako spasitel. Efekty mě neomráčily, příběh také ne, ale svým způsobem se na to dalo koukat (poslouchat moc ne, někdy ty řeči zní lépe na papíře) a člověka sem tam nějaká ta scéna opravdu zaujala. Nevím proč, ale ze všeho nejvíc mě těšil Kevin Costner. Asi stárnu. Slabší 3*. (28.12.2014)

Je to pták? Je to letadlo? Je to... Velký, je to velký, je to velký. A je to marný, je to marný, je to marný. Mohutně efektní, ale bohužel ne adekvátně tomu i efektivní. Sraní do sebe zahleděného mramorového patosu prokládaného nevídaně opulentní akcí řídící se formulkou "vteřina akce, kdy nejde k zemi mrakodrap či někdo po někom nevrhá lokomotivou a není v ní sedm střihů a patnáct odlesků je zbůhdarma promarněná vteřina akce". Tuny patosu, přesto žádný nadhled ani nadsázka. Prostě jen padající mrakodrapy, smrtelně vážné tváře, padající mrakodrapy, „psychologie" postav smrštěná do mravokárných vět nerozvitých, jejichž deklamaci ustál pouze tradičně charismatem sálající Crowe, padající mrakodrapy, padající stíhačky, padající lidé, létající mimozemšťané a pár padajících mrakodrapů navrch. Pokud výše uvedené stejně jako ty mrakodrapy neustojíte (a to se může lehce stát), tak je z toho rázem spíše vděčný terč zesměšňujících posměšků než co jiného. Já to sice ustál, ale aby se mi to jó líbilo, tak by ta odbytá civilní linie nesměla být k té chladné akční (a čistě subjektivně nekonečné a tudíž otupující) části v poměru 1:5(00); a kdyby tvůrci přihodili i špetku nadhledu, tak by je také neubylo. (19.06.2013)