Muž z ocele

,,OTEC VŽDY VĚŘIL, ŽE JSI PŘEDURČEN PRO VELKÉ VĚCI. A AŽ TEN DEN PŘIJDE, TVÁ RAMENA TU VÁHU UNESOU…“ /// Už jste viděli ten film, ve kterým nejde vo lidi, i když se jima neustále vohání? Ne? No, vono se zase tolik nestalo. V týhle předváděčce nejmodernějších CGI technologií totiž jde jen vo toho týpka (supr…něco…) a vo ty tři, co přišli z hůry (ty vole byli tři? Nebylo jich… to je kurva jedno…). I když jsou věci, který možná za vidění stojej. Třeba tý akce! Ty krávo, kam se sere Emerich s ničením Ameriky. Tolik popílku tam měli snad naposledy při ,,dvojčatech“ (je vidět, že se dobře dívali!). A takovej Loki se svojí partou, to je skupinka břídilů! To vostatní – pokuď jste už viděli nějakýho Supermana (tenhle se asi nepočítá…) už za řeč moc nestojí. Prostě ti ostatní lidi….víte co, zapomeňte na ně. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Sháním nějakýho frajera na sejmutí mrakodrapu (týpek s Álkajdy má plnej diář). 2.) Zjistím, jestli Costner po roztačení vlků, dokáže stejnej kousek s tornádem. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ***** NAPĚTÍ * (29.06.2013)

No, čekal jsem větší šlehu. Chvílemi jsem si až říkal, že je celkem škoda, že se to celé neodehrává na Kryptonu. Úvod je totiž bravurní, Russell Crowe zde hraje nejlépe za několik let a funguje to i po emocionální stránce. Jenže, pak se to celé přesune na Zemi a tempo a nadšení značně upadá. Celé je to až příliš rozkouskované, chladné a flashbacky zde vůbec nefungují. Jednotlivé zajímavé motivy jsou zde vlastně jen povrchně načrtnuty, žádný není dotažen do konce a opět se potvrzuje, že Superman toho nemá divákům zas tolik co nabídnout. Jeho postava prostě není pořád dostatečně zajímavá, i když se Snyder a Cavill snaží sebevíc. Místy je to tak spíše nuda a postava Clarka Kenta mi byla celkem šumák. Pak ale přijde generál Zod a Snyder dokazuje, že aspoň v akčních pasážích ví, co dělá. Je to epické do morku kostí, padají zde mrakodrapy, satelity, prostě všechno. Konečně někdo dokázal Supermanovi schopnosti na plátně využít naplno a já si u některých záběrů skoro tetelil blahem. Ani kulervoucí závěr ovšem ve mně nedokázal vyvolat žádné emoce a už jen fakt, že jsem celou dobu fandil Zodovi, asi o něčem svědčí. Určité zklamání zde tedy bohužel je, ovšem za bezchybnou akci a výtečného Shannona, jenž ztvárnil jednoho z nejlepších záporáků posledních let, si Muž z oceli čtvrtou hvězdu zaslouží. 70% (20.06.2013)

Hans Zimmer je bůh filmové melodie. Každá melodie pasuje do charakteru každé postavy, která je velkolepě vytvořena. Gigantické motivy vesmírných lodí, vizuálního majstrštyku jiné planety (včetně naší) je úkázkou vizuálního orgasmu. Před Zackem Snyderem se tvůrci žánrového Seance Fiction krčí v rohu! Steven Spielberg neochutnal popcorn v kině a diváci nemají čas na své telefony, ani popíjení Coca-Coly (ke konci snímku si všimnete, že se díváte s otevřenou pusou a budete naprosto dehydratovaní). První zhlédnutí MAN OF STEEL je velkolepý a nestíhám střebat všechny detaily, takže další zhlédnutí je jisté. Herecké obsazení na jedničku - Henry Cavill je výborný a ten nejlepší "S" ! A společně s Kevinem Costnerem jsem se ocitl jako pod filmovou optikou Clinta Eastwooda v Perfect World. IRON MAN, AVANGERS, FANTASTIC FOUR na mě působili tak nějak slabě, až MAN OF STEEL mě dostal v plném rozsahu. MAN OF STEEL patří na velké plátno, nebo na domácí repro soustavě Dolby S., která bude rozprášená ve velkém stylu. P.S. Na další Snyderův snímek Batman vs. Superman se nebezpečně těším! (20.10.2013)

Novozákonním interpretacím byl otevřen již Donnerův film, nepřekvapuje tudíž, že Snyder využil poskytnutých financí a svého Supermana bez okolků pojal jako novodobý biblický epos. Apokalyptické finále, vzbuzující pocit, že se střetly dvě ideologie a dochází k destrukci celého světa, představuje jen nevyhnutelnou spektakulární tečkou za epickým příběhem, sledujícím postupně zrod Kal-Ela, Clarka Kenta a Supermana. Druhé dva vyprávěcí celky jsou promyšleně „rozbité“ četnými flashbacky (podobně jako celí Watchmen), které ozřejmováním nových skutečností a prohlubováním charakterů udržují naší pozornost (minimálně kvůli základní časoprostorové orientaci si musíme připomínat, odkud jsme do minulosti odskočili). Flashbacky kromě rytmizace vyprávění zároveň pomáhají vytěžit příběhový potenciál vedlejších postav, které také díky srozumitelným paralelám (Lois nemůže napsat pravdu o Supermanovi – Superman se nemůže chlubit svými schopnostmi) nejsou zcela zastíněné hlavním hrdinou. Nejvýraznějšího posunu se dočkala Lois Lane, jež představuje nejenom v rámci komiksových adaptací neobyčejně silnou ženskou hrdinku. V nejméně okázale (a pro mne i nejlepší) akční scéně filmu se sice nechává vést muže (nebo hlasem božím?), ale jinak rozhodně jenom tupě nečeká, co se jí přihodí a kdo ji zachrání a díky tomu, co ví, je její přítomnost dokonce podmínkou vítězství dobra nad zlem. Muž z oceli neříká mnoho nového (jistého rozpracování se dočkala pouze myšlenka Kryptonu, mimochodem gigerovsky nedesignovaného, jako „ideální“ platónské společnosti, kterou Superman coby „an American hero“ nakonec příznačně zavrhne ve prospěch americké demokracie), ale staré informace alespoň přeskupuje a distribuuje neotřelým způsobem. Podobně jako Batman začíná, podobně jako Skyfall, také Muž z oceli se vrací ke kořenům jednoho hrdinského mýtu, který se zároveň snaží – v možnostech žánru – konfrontovat s realitou. To se kromě pseudo-realistického indie stylu režie projevuje zejména ztrátou lehkosti předchozích filmů. Jistě, Superman je pořád borec, který umí létat a uzvedne školní autobus, ale nově při tom musí zatnout všechny svaly, zaskřípat zuby a pořádně se zpotit. Cavillův křečovitý výraz při náročných fyzických úkonech není nechtěně směšný díky tomu, že se filmu ona antická tragičnost skutečně dá věřit. Zásluhou hercům, kteří v něm hrají, zásluhou emocí, které vzbuzuje, zejména ale zásluhou patosu, za který se nestydí. Pro mne zatím blockbusterový vrchol letošního roku, skvěle svou upřímnou vážností vyvažující blbnutí Iron Mana a nerdů ze Star Treku. 85% Zajímavé komentáře: Arbiter, xxmartinxx, Lavran, ScarPoul, MrPierc (24.06.2013)

Singerova Supermana si velice vážím pro jeho vtip, nadsázku a mnohost opojných intertextových odkazů a přeci až Snyderův Muž z oceli, v souladu s názvem patřičně chladný a daleko nepoddajnější snímek, splnil všechno to, co jsem od filmových verzí komiksové legendy kdy doufal dostat. už při mém prvním setkání s největším ze superhrdinů v raném dětství během sledování supermanovských filmů Richarda Donnera ze sedmdesátých let jsem doufal, že jednou zhlédnu film přesně jako je Muž z oceli: trikově nesmírně vyspělý blockbuster, který plně využije technologické vyspělosti současné kinematografie k rozpoutání nanejvýš epické a tím pádem nanejvýš slastné podívané, akční podívané, která plně zužitkuje nadpozemské schopnosti hrdiny i padouchů z Kryptonu, a která poskytne co nejširší pohled na civilizaci a kulturu tohoto fiktivního mimozemského světa, kamerově pokrokový film, který jako kdyby dal divákům v kině okusit, jaký je to pocit létat mezi výškovými budovami spolu s filmovými hrdiny a zloduchy. Zack Snyder toto vše dodává a zároveň se ničím neodchyluje od mé osobní představy o postavě Supermana. tím míním jak zevnějšek - vynikající herecké obsazení protagonisty a upgradovaný design kostýmu, tak nitro - na poměry "pouhého" letního bijáku překvapivě hlubokou psychologizaci. vlastně dodal ještě víc - charismatickou a všem stereotypům vzdorující herečku do role Lois Lane a neméně šťastnou ruku při výběru představitelů Supermanova biologického i adoptivního otce. i při méně snivém, ale spíše intelektuálně vedeném zohlednění lze nacházet velmi uspokojivé přesahy. nevidět to, nevěřil bych, že kdy nějaký film a tím spíše podle mnohých diváků a priori povrchní blockbuster zkombinuje rovinu explicitních významů vykreslujících postavu Supermana v náboženském kontextu coby novou inkarnaci Krista, či přinejmenším jeho mimořádné schopnosti jakožto dar od Boha, s rovinou implicitních queer konotací, kdy je šikanovaný mladík nucen skrývat svou jinakost před okolím z obav z perzekuce a ostrakizace. takovou perspektivu bych čekal spíše u toho Singera. a už jsem opět u něj. navzdory všem neoddiskutovatelným kvalitám Snyderovy verze se totiž nemohu ubránit nostalgickému vzpomínání na tu Singerovu. snad za to může Snyderův příliš vážný a upjatý přístup, který tolik kontrastuje se Singerovým nadšeným fanouškovstvím. snad. netroufám si soudit. je to jen takový mlhavý pocit. (27.11.2013)