Muž z ocele

Zcela překvapivě mě to bavilo, tedy především první komornější část. Druhá část byla digitální velkoakce, aby se potěšilo oko nejednoho dospívajícího človíčka, který nosí po kapsách iphony i ipady. Jenže kromě sexu a vítězství Bohemky všeho moc škodí a tak hodinový pohled na výbuchy a destrukci všeho co produkce stačila narvat před kameru začíná ke konci docela nudit. (26.10.2014)

Novozákonním interpretacím byl otevřen již Donnerův film, nepřekvapuje tudíž, že Snyder využil poskytnutých financí a svého Supermana bez okolků pojal jako novodobý biblický epos. Apokalyptické finále, vzbuzující pocit, že se střetly dvě ideologie a dochází k destrukci celého světa, představuje jen nevyhnutelnou spektakulární tečkou za epickým příběhem, sledujícím postupně zrod Kal-Ela, Clarka Kenta a Supermana. Druhé dva vyprávěcí celky jsou promyšleně „rozbité“ četnými flashbacky (podobně jako celí Watchmen), které ozřejmováním nových skutečností a prohlubováním charakterů udržují naší pozornost (minimálně kvůli základní časoprostorové orientaci si musíme připomínat, odkud jsme do minulosti odskočili). Flashbacky kromě rytmizace vyprávění zároveň pomáhají vytěžit příběhový potenciál vedlejších postav, které také díky srozumitelným paralelám (Lois nemůže napsat pravdu o Supermanovi – Superman se nemůže chlubit svými schopnostmi) nejsou zcela zastíněné hlavním hrdinou. Nejvýraznějšího posunu se dočkala Lois Lane, jež představuje nejenom v rámci komiksových adaptací neobyčejně silnou ženskou hrdinku. V nejméně okázale (a pro mne i nejlepší) akční scéně filmu se sice nechává vést muže (nebo hlasem božím?), ale jinak rozhodně jenom tupě nečeká, co se jí přihodí a kdo ji zachrání a díky tomu, co ví, je její přítomnost dokonce podmínkou vítězství dobra nad zlem. Muž z oceli neříká mnoho nového (jistého rozpracování se dočkala pouze myšlenka Kryptonu, mimochodem gigerovsky nedesignovaného, jako „ideální“ platónské společnosti, kterou Superman coby „an American hero“ nakonec příznačně zavrhne ve prospěch americké demokracie), ale staré informace alespoň přeskupuje a distribuuje neotřelým způsobem. Podobně jako Batman začíná, podobně jako Skyfall, také Muž z oceli se vrací ke kořenům jednoho hrdinského mýtu, který se zároveň snaží – v možnostech žánru – konfrontovat s realitou. To se kromě pseudo-realistického indie stylu režie projevuje zejména ztrátou lehkosti předchozích filmů. Jistě, Superman je pořád borec, který umí létat a uzvedne školní autobus, ale nově při tom musí zatnout všechny svaly, zaskřípat zuby a pořádně se zpotit. Cavillův křečovitý výraz při náročných fyzických úkonech není nechtěně směšný díky tomu, že se filmu ona antická tragičnost skutečně dá věřit. Zásluhou hercům, kteří v něm hrají, zásluhou emocí, které vzbuzuje, zejména ale zásluhou patosu, za který se nestydí. Pro mne zatím blockbusterový vrchol letošního roku, skvěle svou upřímnou vážností vyvažující blbnutí Iron Mana a nerdů ze Star Treku. 85% Zajímavé komentáře: Arbiter, xxmartinxx, Lavran, ScarPoul, MrPierc (24.06.2013)

Subjektivně: takhle otupělý jsem z kina odcházel naposledy po Sucker Punchi a to musím dodat, že Muž z oceli je výrazně lépe zrežírovaným filmem. Pokud si održím odstup od z mého pohledu čistě debilizující digitální smršti padajících mrakodrapů a vybuchujících molekul nicoty, pak musím vyzdvihnout následující: Goyerovu snahu propracovat kryptonskou linii i mytologii Supermana. Obrovský podíl na určité působivost filmu má Russell Crowe a Michael Shannon, jejichž postavy jsou rozhrané i rozepsané mnohem lépe než zbytek filmu (casting Shannona byl prozíravý). Podobné péče a propracovanosti se nedostalo postavě Clarka Kenta, kterou hraje Cavill se zádumčivostí modela, kterému ukradli všechny košile. Snaha posunout Supermana / Kenta do roviny jedné nerozlučné bytosti, uzavřeného a osamělého mimozemšťana se tříští na jeho výkonu i na tom, že na rozdíl od rebootu Batmana tu chybí vývoj postavy, nějaká patrná vnitřní přeměna / dilema. Muž z oceli a jeho flashbacky do dětství jsou čistě generické a co do obsahu / významu vlastně příliš nevybočují z donnerovské linie (jen postrádají nadsázku), Cavill se promračí rozbouřeným mořem a pajzly do nevyhnutelné situace, kdy jako Bůh překonává rychlost zvuku a s padouchy boří města. Duel se Zodem tvoří překvapivě velkou část filmu a pokud tuhle trikovou extravaganzu nekoupíte hned na začátku, doslova vás utluče lokomotivami a tunami železobetonu. Náznak nadhledu přichází pozdě a Supermanova vážnost je monotónně setrvalá, aniž by však působila jakkoli temně a problematicky. Jednoduše monolitický a produkčně dobře ošetřený blockbuster, se kterým jsem si užil jen minimum zábavy. (14.06.2013)

Boj s Donnerovým SUPERMANEM bude vždycky předem prohraná bitva a nejen proto, že nostalgie je svině - zkuste trumfnout už jen tu hudbu a létající titulky, o finále s přetáčením času ani nemluvím! Na MUŽI Z OCELI oceňuju jak zajímavé rozvíjení kryptonské mytologie (hlavně v dějově mimořádně nařachaném úvodě), tak seriózní uchopení postavy, ale romantická linie s Lois je o ničem a finále klasická bayovská megaakční digi zívačka. Velkým plusem je pak mezigalaktickým charizmatem sálající Russell Crowe i Cavill, který si může podat ruku s Christopherem Reevem, Kevin Costner má bohužel smůlu, že musí trousit blábolivá moudra typu “dlužíš sám sobě zjistit, kdo vlastně jsi”. Celkově u mě o třídu lepší než limonádovitý a neakční SUPERMAN SE VRACÍ. (22.06.2013)

Singerova Supermana si velice vážím pro jeho vtip, nadsázku a mnohost opojných intertextových odkazů a přeci až Snyderův Muž z oceli, v souladu s názvem patřičně chladný a daleko nepoddajnější snímek, splnil všechno to, co jsem od filmových verzí komiksové legendy kdy doufal dostat. už při mém prvním setkání s největším ze superhrdinů v raném dětství během sledování supermanovských filmů Richarda Donnera ze sedmdesátých let jsem doufal, že jednou zhlédnu film přesně jako je Muž z oceli: trikově nesmírně vyspělý blockbuster, který plně využije technologické vyspělosti současné kinematografie k rozpoutání nanejvýš epické a tím pádem nanejvýš slastné podívané, akční podívané, která plně zužitkuje nadpozemské schopnosti hrdiny i padouchů z Kryptonu, a která poskytne co nejširší pohled na civilizaci a kulturu tohoto fiktivního mimozemského světa, kamerově pokrokový film, který jako kdyby dal divákům v kině okusit, jaký je to pocit létat mezi výškovými budovami spolu s filmovými hrdiny a zloduchy. Zack Snyder toto vše dodává a zároveň se ničím neodchyluje od mé osobní představy o postavě Supermana. tím míním jak zevnějšek - vynikající herecké obsazení protagonisty a upgradovaný design kostýmu, tak nitro - na poměry "pouhého" letního bijáku překvapivě hlubokou psychologizaci. vlastně dodal ještě víc - charismatickou a všem stereotypům vzdorující herečku do role Lois Lane a neméně šťastnou ruku při výběru představitelů Supermanova biologického i adoptivního otce. i při méně snivém, ale spíše intelektuálně vedeném zohlednění lze nacházet velmi uspokojivé přesahy. nevidět to, nevěřil bych, že kdy nějaký film a tím spíše podle mnohých diváků a priori povrchní blockbuster zkombinuje rovinu explicitních významů vykreslujících postavu Supermana v náboženském kontextu coby novou inkarnaci Krista, či přinejmenším jeho mimořádné schopnosti jakožto dar od Boha, s rovinou implicitních queer konotací, kdy je šikanovaný mladík nucen skrývat svou jinakost před okolím z obav z perzekuce a ostrakizace. takovou perspektivu bych čekal spíše u toho Singera. a už jsem opět u něj. navzdory všem neoddiskutovatelným kvalitám Snyderovy verze se totiž nemohu ubránit nostalgickému vzpomínání na tu Singerovu. snad za to může Snyderův příliš vážný a upjatý přístup, který tolik kontrastuje se Singerovým nadšeným fanouškovstvím. snad. netroufám si soudit. je to jen takový mlhavý pocit. (27.11.2013)