Deník mrtvých

Ubíhající léta zřejmě míjela Romera bez povšimnutí, ten nerušeně dospěl nejen režisérsky, ale i na postu novodobého sociálního kritika a mravokárce. Deník mrtvých je dobrým příkladem toho, že má tento veterán "pokleslého/nepokleslého" žánru stále co říci (doufejme, že kromě infikovaných fajnšmekrů má i koho oslovovat), a že jako vypravěč (filmař) odvádí své řemeslo zatraceně dobře, s nadhledem jemu vlastním. Konceptuálně i obsahově jde o něco fantastického. Celý film je jako švédský stůl pečlivě vysoustružených laskomin, co okénko, to perla, co střih, to expanze ve skladbě (pamatujete ještě, co přelomový Blair Witch ve své nevinnosti odstartoval?:)), je efektně brutální, je šaškovsky sebeparodující (romerovský humor doveden k dokonalosti), ale je i hluboký a hutný a hlavně: pamětlivý svého žánru, svého původu (hra s pravidly a očekáváním je nicméně přípustná), což z něj činí zřejmě nejlepší dílek Romerova panteonu (dalo by se však snadno zabřednout do dialogového bahna o jeho sporné soběstačnosti). A revelace uskutečněné pod masivním tlakem gore řádění? Primo: Informační šum je zhoubnější než černý mor (hypotéza, která svrbí úplně každého, ale není od věci si ji sem tam připomenout). Secundo: Zombie movies NEJSOU mrtvé a na skepsi není čas. Ano, cynik by jistě poznamenal, že s Romerem nebudou opravdu mrtvé nikdy, leč "who cares", když tak šibalsky dostává svého kultovního renomé a barbarsky něžně rozšiřuje škatulky o introspektivní anamnézu, která redefinuje (popírá i zoceluje) celou svou minulost. Je dobré se od srdce zasmát a zároveň hledat příčinu závrati. WoW je na místě! (17.10.2008)

Tohle je poměrně smutná záležitost od tvůrce několika klasických zombie hororů. Koncept je překopírovaný - mrtví prostě ožívají a nikdo neví proč, gore za moc nestojí a je ho zoufale málo, atmosféra se až na několik záchvěvů nedostaví žádná (za zmínku stojí jedině zombie "ztracená" kdesi v úkrytu černošské komunity a záběry bezpečnostních kamer v závěru) a vůbec nejhorší jsou nezajímavé postavy a všudypřítomná nezáživnost. K režii ani scénáři není moc co dodat, náznak nápadu není nikde a zpracování "z první ruky" je zbytečné. Jednu hvězdičku dám za toho akčního amenitu, půlku za Michelle Morgan. 3/10 (18.10.2008)

Nejnovější film z Romerovy zombícké série oceňuju jako vzácný příklad velmi razantního a angažovaného nezávislého hororu. Celý film je pojatý jako pravdivá reportáž o šířící se nákaze zombies točená výhradně videokamerou málokdy viděného hrdiny, studenta režie, s občasnou výpomocí jeho přítelkyně a členů štábu, se kterým před vypuknutím nákazy točil studentský horor o mumii a blondýně. Tam, kde svého času skončila ZÁHADA BLAIR WITCH – sobeckou hrdinkou, svou posedlostí filmovou "pravdou" občas nesnesitelnou –, Romero pouze začíná. Smysl počínání hrdiny obestírá clona ambivalence: až do konce se pohybuje na škále mezi prorokem a šaškem. Romero konkrétní způsob používání média kritizuje – nadužívání kamer v našich životech, kdy (slovy jedné z hrdinek) se vlastně přestáváme dívat, kamera v rukou „neutrálního“ pozorovatele se stává fetišem, násilí zaznamenané (místo násilí bezprostředně zažitého) se pozorovateli odcizuje, on se stává voyerem, násilí vzrušením –, zároveň však hlásá jeho evangelium. Pravda začíná tam, kde mainstreamová média končí, a pravými adepty jejího objevování jsou mladí nezávislí filmaři a bloggeři – pokud se jejich touha po pravdě nestává pouhým "uploadovacím" fetišem. Pravdou je, že Romero se občas jeví jako mírně iritující karatelský „páprda“, viz spíš mechanicky přilepený apokalyptický dovětek zpochybňujíci, zda si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno, odkazujíc tak na podobně laděnou pointu NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL. Taky úplně nerozumím americké paranoii vůči vlastním oficiálním médiím; film spekuluje v tom smyslu, že by oficální média pravdu o domácí nákaze zastírala (že by narážka liberála na Irák?). Přesto si myslím, že Romero nesklouzává k tezovitosti: jistou zatuchlost významové roviny řádně provětrává intenzivním napětím, přímočarou brutalitou a pulpovním humorem (starý amenita a jeho trik s kosou). Romero jde na doraz, nebojí se násilí, nebojí se kontraverzních emocí (nákaza dělající monstra z našich nejbližších), svou mentorskou skepsi očišťuje filmařským zápalem. Natáčení filmu prostřednictvím videokamery v rukou hrdinů není příležitostí k „šouflkameře“; Romerova ruka je velmi jistá, nikdy nebere ze zřetele kompaktnost prostoru (naši orientaci v něm), nejrazantnějším výrazovým prostředkem je mu ostrý švenk. DENÍK MRTVÝCH je hororem, který vrací žánr ke své radikální, do ksichtu plivající – přesto očistné – podstatě. (07.10.2007)

Udělali jsme film, aby se lidé jako vy dozvěděli pravdu…. Ach ty dokumenty. S úvodními keci mám stejný problém jako v Monstru. Když ovšem přijdou na to, že jim Bůh změnil pravidla, začíná to být zajímavější, tolik se nekecá a mrtvých zombíků přibývá. Filozofické memento, zda stojíme za záchranu, mne ovšem nechává klidným. George A. Romero si ze zombíky rozumí. O tom není pochyb. Teď jim dal i nový háv, protože změna je život. Teda, jak pro koho… (20.12.2008)

Smutný pokus skloubit klasickou zombárnu s found footage. Moc nefunguje ani jedno. Velmi nepříjemné je, že se vše odehrává v nějakém velmi alternativním světě, kde nikdy neslyšeli o zombiích a všichni půl filmu hrozně mudrují, co se to jako děje a že to asi musí být nějaký virus a vůbec, karta reality nulová. Ještě víc k vzteku a otravě je, že Romero ordinuje stejné kapky na seznámení se se žánrem found footage. Za mě se nepovedlo ani složení partičky a skupinek, které potkávají. Nebýt ameše Samuela, byl by film úplně jalový. Jediné, co se dá považovat za dramatický oblouk, je snad parodické naplnění počátečního filmovaného horroru se skutečností... což je trochu moc laciná hrátka. Palec dost dolů. (01.05.2014)