Deník mrtvých

„Bůh nám změnil pravidla. A k našemu údivu jsme podle nich hráli“ Není s podivem, že nejvýraznější filmy usilující o dojem reálného záznamu skutečnosti pracují s nějakým neštěstím (Záhada Blair Witch, Monstrum). Lidé své nitro nejlépe odhalí během vyhrocených situací a navíc – je-li v tom násilí, je to divácky atraktivnější. Zatímco španělský [REC] plnil primárně funkci zombie hororu, teprve sekundárně funkci sociálně-mediální kritické sondy, u Deníku mrtvých od otce žánru je tomu naopak. Krom pár dobře načasovaných šoků, účinkujících jako prevence před vaším usnutím, George A. Romero nechce, abychom se báli, ale abychom přemýšleli. ___ Panika začíná kvůli fixaci společnosti na sdělovací prostředky. Televizním zprávám bezmezně věříme a když nám dávají důvod k panice, panikaříme. Zjevný je posun od slyšeného k viděnému, ale jinak se toho od Wellsovy Války světů tolik nezměnilo. První minuty jsou skutečně pojaty tak, abychom váhali, nešlo-li o mediální kachnu a není-li všechen ten chaos z velké části dílem lidské představivosti. O příčinách šíření nákazy nevíme nic, v zombie se možná dokonce mění každý, kdo zemře jinak než zastřelením do hlavy. A zabitých je hodně. Nejhorší noční můra unikla z říše fantazie, kde už ji lidé nedokázali déle udržet. ___ Veškerá populace se stává účastníky extrémního sociologického výzkumu a Romero s ještě větší škodolibostí než třeba v Day of the Dead představuje všechny rozměry lidského hyenismu. Vládu přebírají do rukou jindy (i v jiných Romerových filmech) šikanovaní černoši. Minoritní skupina v žádném případě nezahodí šanci být alespoň do konce světa skupinou majoritní. Studenti, kteří s pocity vítězů opustili své domovy, cestují zpět, myslíc si naivně, že budou přivítáni s otevřenou náručí. Cynický vysokoškolský profesor shazuje intelektuálskou masku a vybaven lukem přepíná do rambo modu. Pozoruhodné je chování kameramanů (jeden stálý a několik příležitostných). V nejabsurdnější scéně dva z nich pasivně přihlížejí útoku zombie na bezbrannou oběť. Kvalita a exkluzivita zaznamenaného pro ně má vyšší hodnotu než lidský život. Něco podobného se opakuje v závěru filmu. Jistá scéna vtipně kopíruje scénu ze začátku, kdy šlo pouze o realizaci studentského snímku. Ale vážně lze říci, že druhá verze je reálnější než první? Není film jako film? Z jistého hlediska nikoliv, ve druhé verzi pronásledovaná hrdinka nemá „lživou“ tmavou paruku a na okamžik ukáže poprsí, což vždycky svědčí o větší upřímnosti, ne? ___ Za největší slabinu Deníku mrtvých jsem původně chtěl (kromě angažování ochotnického divadla) označit přeříkávání většiny idejí filmu (co nenatočíš, jako by se nestalo) protagonistkou, která natočený materiál dodatečně upravila (velmi mazaný tah režiséra, který se nechce ani u podobného projektu zříct možností moderního filmového média) a jejíž film v podstatě sledujeme. Jenže vyřčení jedněch idejí dává prostor jiným a pak – něco jiného nám Debra říká „svým“ filmem a něco jiného Romero tím, že nám „její“ film ukazuje. Kdo je původcem které myšlenky, kdo je vůbec autorem? Těžko určit. Záleží na tom? ___ Záludnost filmů jako Deník mrtvých spočívá v jejich mimořádné podnětnosti, která mnohdy vede k objevování nezamýšleného, k hledání paralel a metafor vzešlých z hlavy diváka, nikoliv autora. Ale vlastně… proč ne? Romero nám dává k dispozici hřiště, je pouze na nás, k jak složité hře jej použijeme. Ta první mě bavila na rovině pudové i intelektuální. Jaká bude druhá, nedokážu odhadnout. Tím víc se těším. 90% Zajímavé komentáře: tombac, betelgeuse, Visáč, 2-Xtreme, Sobis87 (28.08.2008) (menej) (viac)