Deník mrtvých

George A Romero v posledních letech opět začal pracovat na svých zombie a tentokrát přidal v poslední době velmi populární styl, díky kterému divák sleduje film z kamery, kterou jedna z postav nese. Tento styl je tak populární, že mě v poslední době spíše začíná znechucovat, než nějak výrazně těšit. Už Cloverfield na něm byl založen a i ten poukázal na slabé okamžiky a občasné nesmyslnosti tohoto stylu. Přesto se v Diarry of the Dead Romero snaží působit velmi realisticky a dokumentárně pomocí této kamery a snaží se o to, aby "natáčení dávalo smysl". To je velké plus pro něj, mínus jsou trochu tupé postavy a jednoduchý příběh. Nejhorší pro mě však je, že přes slušnou atmosféru se divák prakticky nebojí a nelekne, přesto zůstává Diarry of the Dead zajímavějším filmem než předešlá Země mrtvých. (26.07.2008)

Romerově nejnovějšímu kousku se nedá upřít hravost, s jakou mixuje zombíky, Kieslowského Amatéra a De Palmovo Redacted (vzhledem ke stejné době vzniku bude podobnost s druhým snímkem nejspíš čistě náhodná). Po stránce emocionální mě ale Diary of the Dead dost míjí, protože mi chybí dojem autentičnosti klasiky Blair Witch, případně z poslední doby Cloverfield či [Rec]. Uznávám, že Diary je sofistikovanější a ambicióznější než zmíněné filmy, dá se o něm dlouhosáhle diskutovat a rozebírat ho, ale bohužel jsem se zas tolik nebavil. (27.04.2008)

Netušil som, čo čakať, keďže šlo o moje prvé stretnutie s Romerom. Zo začiatku to bolo zdĺhavé, a vďaka found footage forme ma to len viac nudilo. Lenže po chvíli sa to rozbehlo, a s pribúdajúcimi minútami stále milšie prekvapený. Je známe, že Romero používa tému zombies ako kritiku spoločnosti, no že sa bude jednať o morálnu polemiku podanú tak, že skutočne prinúti diváka sa nad tým všetkým zamyslieť, som nečakal.Prekvapili ma aj niektorý herci, mj. Michelle Morgan a Scott Wentworth. Celkový výsledok je stále v priemere, ale lepšom. Silné 3*. (04.12.2013)

Asi tu budu za kazihvězdáře, ale já byl zklamán. Ani se mi nechce věřit, že tohle je Romerova záležitost. Ono ale taky co z toho vytřískat víc... Zombie je pořád jen zombie. Snaha do filmu přimíchat nějakej ten rádoby filozofický blábol u zombie kanibal filmu působí nechtěně absurdně a směšně. Snímek krásně charakterizoval jeden z herců, který celou dobu děje natáčí události na kameru pro ty, co přežijí... Když se jej ptal vůdce černošského gangu se kterým se hrdinové filmu potkali co točí, řekl, že - home video. Ano, tohle zkrátka bylo home zombie video. A to rádoby autentické natáčení na kameru..? Pche... * * (24.07.2012)

Nejnovější film z Romerovy zombícké série oceňuju jako vzácný příklad velmi razantního a angažovaného nezávislého hororu. Celý film je pojatý jako pravdivá reportáž o šířící se nákaze zombies točená výhradně videokamerou málokdy viděného hrdiny, studenta režie, s občasnou výpomocí jeho přítelkyně a členů štábu, se kterým před vypuknutím nákazy točil studentský horor o mumii a blondýně. Tam, kde svého času skončila ZÁHADA BLAIR WITCH – sobeckou hrdinkou, svou posedlostí filmovou "pravdou" občas nesnesitelnou –, Romero pouze začíná. Smysl počínání hrdiny obestírá clona ambivalence: až do konce se pohybuje na škále mezi prorokem a šaškem. Romero konkrétní způsob používání média kritizuje – nadužívání kamer v našich životech, kdy (slovy jedné z hrdinek) se vlastně přestáváme dívat, kamera v rukou „neutrálního“ pozorovatele se stává fetišem, násilí zaznamenané (místo násilí bezprostředně zažitého) se pozorovateli odcizuje, on se stává voyerem, násilí vzrušením –, zároveň však hlásá jeho evangelium. Pravda začíná tam, kde mainstreamová média končí, a pravými adepty jejího objevování jsou mladí nezávislí filmaři a bloggeři – pokud se jejich touha po pravdě nestává pouhým "uploadovacím" fetišem. Pravdou je, že Romero se občas jeví jako mírně iritující karatelský „páprda“, viz spíš mechanicky přilepený apokalyptický dovětek zpochybňujíci, zda si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno, odkazujíc tak na podobně laděnou pointu NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL. Taky úplně nerozumím americké paranoii vůči vlastním oficiálním médiím; film spekuluje v tom smyslu, že by oficální média pravdu o domácí nákaze zastírala (že by narážka liberála na Irák?). Přesto si myslím, že Romero nesklouzává k tezovitosti: jistou zatuchlost významové roviny řádně provětrává intenzivním napětím, přímočarou brutalitou a pulpovním humorem (starý amenita a jeho trik s kosou). Romero jde na doraz, nebojí se násilí, nebojí se kontraverzních emocí (nákaza dělající monstra z našich nejbližších), svou mentorskou skepsi očišťuje filmařským zápalem. Natáčení filmu prostřednictvím videokamery v rukou hrdinů není příležitostí k „šouflkameře“; Romerova ruka je velmi jistá, nikdy nebere ze zřetele kompaktnost prostoru (naši orientaci v něm), nejrazantnějším výrazovým prostředkem je mu ostrý švenk. DENÍK MRTVÝCH je hororem, který vrací žánr ke své radikální, do ksichtu plivající – přesto očistné – podstatě. (07.10.2007)