Kým si po nás príde

„Miluji vůni chemoterapie po ránu“ Dva pány pokročilejšího věku přivedl osud do jednoho nemocničního pokoje. Oba mají rakovinu a prachbídné životní vyhlídky. Mohou buď pasivně čekat, než si pro ně přijde, konejšit své blízké planými řečmi a sepisovat závěti, anebo sebrat zbytky sil a na stará bolavá kolena si ještě trochu užít. Jelikož nemáme co do činění s dánským psychologickým dramatem, první možnost odpadá. Tihle dva staříci ještě neřekli své poslední slovo. Námět Bucket Listu slibuje pěkný film o umírání. Takový, při kterém se budete střídavě usmívat a dojímat, ústřední dvojici si oblíbíte a jen neradi ji budete na konci opouštět. Ano, Bucket List je přesně takovým filmem. Do posledního puntíku. Jack Nicholson hraje dalšího prostomyslného ďábla. Morgan Freeman hraje dalšího dobromyslného mentora (nechci napsat rovnou Boha). Protiklady se přitahují – každý se naučí něco nového od toho druhého, doplní díky tomu chybějící dílky ve skládačce zvané „život“ a spokojeně umře. Jestli to vyznívá moc cynicky, vězte, že ve skrytu duše smutním. Mít herce takového kalibru, slátat pro ně stokrát recyklovanou historku a tu následně vyšperkovat nechutně lacinými digitálními triky (když nemám peníze na výlet do Egypta, tak bych holt měl být schopen vymyslet vhodnou alternativu) – to je stejné barbarství jako nalít kopi luwak do plastového kelímku. Na faktu, že před sebou máme místo zážitku roku jenom neurážející hlazení po srsti bez jediného nečekaného ozvláštnění, má zkušený Rob Reiner zhruba stejnou zásluhu jako nezkušený Justin Zackham (nepochopím, jak může „ani ne čtyřicátník“ napsat scénář o posledních měsících dvou „více než sedmdesátníků“). Aniž bych tím chtěl poukazovat na zdravotní stav hlavních hrdinů, k filmu nejlépe pasuje adjektivum „neživý“. Ani dva sebegeniálnější herci, kterým scénář nedává takřka žádný prostor k předvedení nových hereckých poloh, vedoucí dialog o tom „co bude, až tady nebudem“ jednoduše nemohou utáhnout devadesátiminutový film. Ne, škodí-li jim režisér svým snadno zanedbatelným vkladem. Tempem připomíná Bucket List osmdesátiletého sklerotického staříka na procházce parkem. Neustále si vypomáhá dvěmi kvalitními francouzskými holemi a sem tam zapomeneme, kamže má vlastně namířeno. Když se nakonec dobelhá ke svému cíli, nejspíš nad ním lítostivě uroníte pár unavených slz a pro spravení nálady si pustíte nějaké dánské psychologické drama. Apendix: Z množství citátů o smrti a umírání, které se v souvislosti s tímto filmem nabízejí, bych vyzdvihnul Wildeovo „Spousta lidí dnes umírá na chronický zdravý rozum a když už je pozdě, pak teprve přijdou na to, že to jediné, čeho člověk nikdy nelituje, jsou vlastní prohřešky“. 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Yoss (04.04.2008)

Rekapitulace života, bilancování, smiřování se smrtí a umírání po hollywoodsku - prefabrikovaně, předvídatelně a lidsky laskavě. Film, na jehož počátku víte, že vykoupení, smíření se a odpuštění se jistě dostaví a vy budete na konci plakat dojetím, respektive, že byste na konci měli plakat dojetím. Vždyť Hollywood neumí brát naději. A když se pláči nedaří, tak nejste hodný člověk a dáte ** hvězdy. Protože jste suchar, kterému bláznivé utrácení našetřených prachů za blbosti připadá divné a nedokážete to nazvat "žitím naplno". Protože vás nedojímá návrat k rodině, o kterém již na začátku filmu víte, že přijde. Kde je morální poselství, které v sobě má třebas Kurosawovo Žít? Kde je tíživá psychologie, již lze nalézt v Bergmanových Šepotech a výkřicích? Tady ne, tady je jen pohlazení, které vás v okamžiku, až vám bude někdo umírat, až vy budete umírat, nechá na holičkách. (25.08.2008)

Rob Reiner natočil několik kvalitních dramatických snímků na přelomu osmdesátých a devadesátých let, vystřídal v nich několik témat a protože ten čas opravdu letí, sáhl nakonec i po stáří a umírání. Odvedl slušnou práci, krom toho si nemohl do hlavních rolí vybrat lepší veterány. Tvrdý kontrast mezi beznadějnou nemocniční pasáží a bezstarostnou částí cestovatelskou je ale poněkud hardcore - film jakoby nevěděl, zda chce vyprávět příběh o sklonku života, jehož hrdinové ví, že tu již za několik měsíců nebudou, nebo o dvou dědcích, kteří na stará kolena díky svému setkání objevili lecos ze sebe samých, a chtějí ještě něco v těch mizerných životech prožít. Nepříliš funkčnímu koktejlu pak definitivně podráží nohy přímočaře sentimentální konec a poněkud povrchní scénář. Než si pro nás přijde je rozhodně filmem, který za vidění stojí, je podívanou lehkou, hřejivou a pohodovou... na druhou stranu, má vážně film o umírání vytvářet jen úsměvy? Vzhledem k odlehčenosti vyprávění je v pořádku, že element definitivního konce zadupávají do země oba staří pánové, od samotného filmu to ale působí poněkud marnotratně. Uslzené finále na tom nic nemění. (27.01.2009)

Film je moc krásný a poslouchat hlavně 90 minut Morgana Freemana je balzám pro každou duši. Nicméně pravdou zůstává, že podobný film jsem již viděl a bylo to Klepání na nebeskou bránu, kde bylo vše mnohem uvolněnější a ztřeštěnější. Kdežto tento film s duem dvou legend hollywoodského filmu je přece jen trošku přemýšlivější, hloubavější a asi také smutnější. Těžko si ale představit, že člověk, který by trpěl rakovinou by si tento film pustil. (28.08.2008)

Příběh vystaví zajímavou úvodní situaci, a pak už se jen veze zajetou trasou, a ničím nepřekvapí. Aspoň ne mě. A to i když jsem byl duchem nepřítomen. Dokonce ani to s kafem ne, každý přece ví, co je to cibetka... Hezká myšlenka, pěkně zahrané, vtipné i dojemné, ale to je všechno. 3 a půl hvězdičky... (12.04.2008)