Edith Piaf

Jak to bylo pohádko? Zabloudilo vrabčátko. V nevěstinci, mezi stoly, zpívá teskně, píseň svoji. V těle ďáblíka, s nímž do pasti spadne, a v hrdle slavíka, který světu mocně vládne. Edith Piaf. La Mome. Jen jedinkrát uviděla La Vie en Rose, ale přesto na sklonku dramatického života z posledních sil zpívala: Non, je ne regrette rien.____ Já lituji toho, že režisér a scénárista Dahan na počátku plavby utápí diváka v hromadě střípků a zběsilým cukáním časem maskuje autorskou bezradnost. Přerývané vyprávění ve stylu dadaistické mozaiky připomíná vynechávající paměť předčasně zestárlé trosky, ale k porozumění složité osobnosti francouzské ikony tak málo nestačí. Z podprůměrných vod film vytahuje jen nezapomenutelný hlas Edith Piaf z nahrávek a chameleonsky přesná Marion Cotillard... (07.07.2007)

Příliš ambiciózní pokus zachytit krátký život velké ženy. Olivier Dahan jaksi pozapomněl, že při jakékoliv stavbě je nezbytný spojovací materiál. Jeho hrad z písku, ač zkrášlen mnoha krásně opracovanými oblázky, se sesypává na jednu nevábnou hromadu, jejímž prohrabováním si nehodlám znovu špinit ruce… A celit nervy, neboť ani silný příběh, solidní výprava, nenapodobitelný zpěv a výtečné obsazení (mladá a krásná Marion Cotillard hraje předčasně zestárlou, drogami vysílenou zpěvačku úžasně!) mi nezabránili v četném otevírání tlamy (za účelem dorovnání kyslíkového deficitu) a v netrpělivém poposedávání (za účelem vědomého otlačení jiné části zadku). 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Nathalie, sportovec, murakamigirl , dzej dzej, bogomira (17.06.2010)

Jedna z mých nejpříšernějších návštěv kina ever - naštěstí jen co do spoluhledících. Ten důchodce, co seděl za mnou a do každé písně (a že jich tam je;)) si podupával a broukal a všechny ostatní scény jej uvrhávaly do zmatku, pročež se své drahé choti neustále hlasitě tázal "A kdo je tohleto?", "Kde to zase jsou?" etc. a korunoval to v pro mě nejkouzelnější scéně stejně okouzlujícím "A co je todle za bábu? Ahá, to je Marlén Dýtrych!" (po čemž jsem ho už s hlasitostí přiměřenou místním poměrům nelichotivě verbálně počastoval) dalece předčil všechny ty týnejdžerské hihňající se popkornžrouty a doufám, že již nebude nikým překonán. A teď konečně k filmu samotnému;) Olivier Dahan životopis neortodoxní pěnice režijně naprosto nezvládl. Chápu, že nechtěl natočit neslaný nemastný životopisný snímek, ale diváka životních osudů madame Piaf neznalého by potěšilo, kdyby u alespoň některých postav a postaviček byl rámcově obeznámen s tím, proč jsou či nejsou důležité. A jak se zdá, ani diváky z druhého pólu publika Dahanův - a to mu přiznejme k dobru - nic nepřikrášlující příspěvek k tomuto dílu neuspokojuje, neboť ti, kdo pro změnu znají životopis Edith Piaf nazpaměť, se tu zase pohoršují nad tím, proč některé zlomové okamžiky nikterak nevybočují z kursu toho rozjetého vlaku, který žene vpřed svým bravurním výkonem Marion Cotillard. Ne že bych ji podceňoval, ale že v sobě ukrývá takové herecké kvality, to by mě ani ve snu nenapadlo. Byla úžasná a pro mě, chudáčka hlupáčka znajícího onen úžasný hlas spojený se jménem Edith Piaf jen z nějakých čtyř či pěti písní, se stala obrazem této životem těžce zkoušené prokleté básnířky. Edith Piaf pro mě tedy není nijak dobrým filmem - je však o to lepší a nezapomenutelnější hereckou exhibicí. Při pomyšlení na scénu setkání s Marlene Dietrich, na panenku a pak ono úchvatné "C'est moi! C'est moi, c'est ma vie..." je mi líto, že filmu jako takovému nemůžu dát víc než 70%. Marion je totiž nejméně 110%ní. (04.01.2008)

Velmi dlouhý film o ženě, která přes své těžké dětství došla k nesmrtelnosti. Její hlas vyvolává emoce, mrazení v zádech, husí kůži a všechny podobné chvíle kdy každý člověk cítí, že žije. Její osobnost není taková jak by člověk čekal. pro mě osobně je silně nesympatickou postavou světa hudby, která vedle svého dokonalého hlasu byla ženou, kterou bych nechtěl znát. Můj odpor k ní je bohužel tak veliký, že pravděpodobně ani nedocením tento snímek, který však vystihuje nejen její osobu, ale i její život a nebojí se ukázat mnoho toho špatného z jejího života. Je těžké milovat a obdivovat snímek o člověku, který je vám odporný. Olivier Dahan natočil zajímavý snímek, který je možná příliš dlouhý, ale vystihuje svět, v kterém Edith Piaf žila stejně jako její osobnost a smysl života. Vizuálně film vystihuje všechno co má. Od škaredosti uliček Paříže a venkova až po přepych Ameriky. Milovníci jejích písní budou v sedmém nebi. Přesto mám pocit, že ten film tvoří jen a pouze hlas Edith Piaf, bez kterého by nebylo nic co by způsobilo emoce. Je to škoda, protože využívat jen nejsilnější zbraň stále dokola po 140 minut dlouhý film opravdu omrzí. (10.02.2008)

Teda Marion v životním výkonu, věděl jsem že je výborná herečka, ale tohle...gesta, mimika, držení těla...herecký absolutno. Věčná škoda, že se k výkonu Maron nepřipojil i způsob vyprávění, protože to časové přeskakování a utržkové scény to mě uplně ničilo, proboha proč ? Chápu že celý život Edith Piaf není možný narvat do filmové stopáže, ale tohle byla snaha ukázat všechno za každou cenu a ze silně emotivního osudu se díky tomu stal neosobní příběh. (05.05.2016)