Edith Piaf

Marion Cotillard a jej výkon je z rangu - neskutočných! To čo predviedla sa ani ináč než Oscarom oceniť nedalo. Neviem aká je celková zručnosť režiséra Oliviera Dahana, lebo ho zatiaľ moc nepoznám ale Marion odviedla prácu, ktorá vyniesla film na úroveň ako dokáže len hŕstka hercov a tento jej výkon bol asi najlepší počin herečky čo som doteraz videl- bravúrne podanie. ║Rozpočet $25miliónov║Tržby USA $10,301,706║Tržby Celosvetovo $86,274,793║ z toho vo Francúzsku slušných $42,651,334 /95%/ (29.03.2008)

What The Fuck? Slovní spojení, které jsem při pohledu na další životopisné drama vykřivkoval až nechutně často. Kde začít. Tak dobře, vrhneme se na scénář. Ten je jen odstínem všemožných hovadin, které povětšinou nedávají smysl a jsou na plátno naházeny tak nesrovnale a nevyváženě, až se z nich dělá mdlo. V jedné scéně se Edith vybourá v autě, střih, jsme o dvacet let jinde a šedým make-upem pomazaná zombie si polehává na zahradě. Dává to smysl? Nedává. Návratu ke zpěvačce se totiž nedočkáme v zápětí, ale až po půlhodině v jiném období, během něhož zapomeneme, co se tenkrát stalo. Ono je to ale stejně jedno. Režisér totiž vůbec nebere ohledy a rozsekává životní příběh hvězdy na pouhopouhé schématické scénky, které opakují jediné: Vzestup hvězdy a její pád. A tak pořád dokola. Není to nudné a je to i slušně zahrané (i když takhle zhnusit krásnou Marion... ale budiž), jenomže další várka dramatu postrádá jakýkoliv smysl a popravdě mě film jako takový přestal po půl hodině zajímat, a tak jsem průběžně raději koukal do stropu. Správně, nebudu si brát servítky jen kvůli tomu, že na Berlinale všichni tleskali a většina návštěvníků letošního Febia udělala totéž. Edith Piaf není dobrý film. A upřímně mě nejvíc potěšil Vašut, který svým nasazením přebil všechny z hlavního ansámblu. (07.06.2007)

(1001) Mám ráda, když jsou podobné filmy víc o díle než o umělcově životě. (K čemuž tady nedošlo.) Aspoň že film nabídl srovnání, jak píseň vyzní, když ji u klavíru zpívá skladatel, a jak to vypadá, když ji uchopí portrétovaná interpretka. Po určitém polemizování si říkám, že mi skoky v čase, kterým někteří přičítají na vrub odtažitost a nemožnost napojit se na dění, nevadily. Byl to nástroj, jak "obyčejnému" (Předvídatelnému? Přísahám, že všechny životní osudy všech skvělých zpěváků jsou totožné.) příběhu dodat alespoň nějakou autorskou strukturu a nádech hvězdné tajemnosti. Když mě konec dojal a rozplakal, bylo to hudbou, která mu dala obrysy i obsah, a nikoliv životem, který mu předcházel. (24.01.2022)

Jedna z mých nejpříšernějších návštěv kina ever - naštěstí jen co do spoluhledících. Ten důchodce, co seděl za mnou a do každé písně (a že jich tam je;)) si podupával a broukal a všechny ostatní scény jej uvrhávaly do zmatku, pročež se své drahé choti neustále hlasitě tázal "A kdo je tohleto?", "Kde to zase jsou?" etc. a korunoval to v pro mě nejkouzelnější scéně stejně okouzlujícím "A co je todle za bábu? Ahá, to je Marlén Dýtrych!" (po čemž jsem ho už s hlasitostí přiměřenou místním poměrům nelichotivě verbálně počastoval) dalece předčil všechny ty týnejdžerské hihňající se popkornžrouty a doufám, že již nebude nikým překonán. A teď konečně k filmu samotnému;) Olivier Dahan životopis neortodoxní pěnice režijně naprosto nezvládl. Chápu, že nechtěl natočit neslaný nemastný životopisný snímek, ale diváka životních osudů madame Piaf neznalého by potěšilo, kdyby u alespoň některých postav a postaviček byl rámcově obeznámen s tím, proč jsou či nejsou důležité. A jak se zdá, ani diváky z druhého pólu publika Dahanův - a to mu přiznejme k dobru - nic nepřikrášlující příspěvek k tomuto dílu neuspokojuje, neboť ti, kdo pro změnu znají životopis Edith Piaf nazpaměť, se tu zase pohoršují nad tím, proč některé zlomové okamžiky nikterak nevybočují z kursu toho rozjetého vlaku, který žene vpřed svým bravurním výkonem Marion Cotillard. Ne že bych ji podceňoval, ale že v sobě ukrývá takové herecké kvality, to by mě ani ve snu nenapadlo. Byla úžasná a pro mě, chudáčka hlupáčka znajícího onen úžasný hlas spojený se jménem Edith Piaf jen z nějakých čtyř či pěti písní, se stala obrazem této životem těžce zkoušené prokleté básnířky. Edith Piaf pro mě tedy není nijak dobrým filmem - je však o to lepší a nezapomenutelnější hereckou exhibicí. Při pomyšlení na scénu setkání s Marlene Dietrich, na panenku a pak ono úchvatné "C'est moi! C'est moi, c'est ma vie..." je mi líto, že filmu jako takovému nemůžu dát víc než 70%. Marion je totiž nejméně 110%ní. (04.01.2008)

Jak to bylo pohádko? Zabloudilo vrabčátko. V nevěstinci, mezi stoly, zpívá teskně, píseň svoji. V těle ďáblíka, s nímž do pasti spadne, a v hrdle slavíka, který světu mocně vládne. Edith Piaf. La Mome. Jen jedinkrát uviděla La Vie en Rose, ale přesto na sklonku dramatického života z posledních sil zpívala: Non, je ne regrette rien.____ Já lituji toho, že režisér a scénárista Dahan na počátku plavby utápí diváka v hromadě střípků a zběsilým cukáním časem maskuje autorskou bezradnost. Přerývané vyprávění ve stylu dadaistické mozaiky připomíná vynechávající paměť předčasně zestárlé trosky, ale k porozumění složité osobnosti francouzské ikony tak málo nestačí. Z podprůměrných vod film vytahuje jen nezapomenutelný hlas Edith Piaf z nahrávek a chameleonsky přesná Marion Cotillard... (07.07.2007)