Edith Piaf

Jedna z mých nejpříšernějších návštěv kina ever - naštěstí jen co do spoluhledících. Ten důchodce, co seděl za mnou a do každé písně (a že jich tam je;)) si podupával a broukal a všechny ostatní scény jej uvrhávaly do zmatku, pročež se své drahé choti neustále hlasitě tázal "A kdo je tohleto?", "Kde to zase jsou?" etc. a korunoval to v pro mě nejkouzelnější scéně stejně okouzlujícím "A co je todle za bábu? Ahá, to je Marlén Dýtrych!" (po čemž jsem ho už s hlasitostí přiměřenou místním poměrům nelichotivě verbálně počastoval) dalece předčil všechny ty týnejdžerské hihňající se popkornžrouty a doufám, že již nebude nikým překonán. A teď konečně k filmu samotnému;) Olivier Dahan životopis neortodoxní pěnice režijně naprosto nezvládl. Chápu, že nechtěl natočit neslaný nemastný životopisný snímek, ale diváka životních osudů madame Piaf neznalého by potěšilo, kdyby u alespoň některých postav a postaviček byl rámcově obeznámen s tím, proč jsou či nejsou důležité. A jak se zdá, ani diváky z druhého pólu publika Dahanův - a to mu přiznejme k dobru - nic nepřikrášlující příspěvek k tomuto dílu neuspokojuje, neboť ti, kdo pro změnu znají životopis Edith Piaf nazpaměť, se tu zase pohoršují nad tím, proč některé zlomové okamžiky nikterak nevybočují z kursu toho rozjetého vlaku, který žene vpřed svým bravurním výkonem Marion Cotillard. Ne že bych ji podceňoval, ale že v sobě ukrývá takové herecké kvality, to by mě ani ve snu nenapadlo. Byla úžasná a pro mě, chudáčka hlupáčka znajícího onen úžasný hlas spojený se jménem Edith Piaf jen z nějakých čtyř či pěti písní, se stala obrazem této životem těžce zkoušené prokleté básnířky. Edith Piaf pro mě tedy není nijak dobrým filmem - je však o to lepší a nezapomenutelnější hereckou exhibicí. Při pomyšlení na scénu setkání s Marlene Dietrich, na panenku a pak ono úchvatné "C'est moi! C'est moi, c'est ma vie..." je mi líto, že filmu jako takovému nemůžu dát víc než 70%. Marion je totiž nejméně 110%ní. (04.01.2008)

Samozřejmě jsem před filmem znal nejznámější písně od Edith Piaf, ale o jejím životě jsem nevěděl zhola nic. O to většího (tedy nečekaného) dramatu se mi dostalo. Stavba filmu, tedy vyprávění na přeskáčku, kde se prolínají línie smutného dětství, bujarého a nelehkého dospívání a dramatického "stáří" (období největší zdravotní krize), byla šťastnou volbou. Díky tomu slyšíme písně Edith Piaf již od začátku filmu, navíc - a to je nejdůležitější - si můžeme vychutnat jejich obsah v kontextu s událostmi ze života La Môme Piaf. Moc se mi líbily přechody ze "scény" domácí na scénu koncertní. Strhující drama s důrazem na obsah se slušivým vnějším kabátem. Vyvrcholení filmu písní "Non, je ne regrette rien" je... Nemám slov, měl jsem v očích poněkud vlhko. Marion Cotillard je v titulní roli strhující. (06.08.2007)

Ta hvězdička dolů je za ne tolik precizní interpretace jiných osobností, než-li byla sama Piaf. Pestrá paleta umělců, kteří se kolem ní vyskytovaly v tak hojném počtu, jsou tu bohužel často jen nevěrohodnými stíny ve srovnání s živočišnou Edith. Nejhůře patrně dopadla božská Marlene... Přitom by stačilo, aby se stala svědkem na svatbě v roce 1952 a nikdo by nic nenamítal. Škoda. (14.12.2010)

| Scenár: Isabelle Sobelman, Olivier Dahan | Hudba: Christopher Gunning, Édith Piaf | Produkcia: Alain Goldman | Distribúcia: Picturehouse | Štúdio: Légende Films | Rozpočet: 25 miliónov $ | Tržba: 86,274,793 $ | 4 len z rešpektu k legende a kôli famóznemu výkonu Cotillardovej. Ako biografický film to pre mňa nemalo potrebný šmrnc a tempo. (27.04.2010)

Tento tak trochu také český film (naším zplnomocněným velvyslancem v EDITH je Vladimír Javorský, když už pomineme vedoucího produkce Michala Přikryla a udělení Českého lva 2007 Cotillardové za nejlepší ženský výkon v hlavní roli) je především názorným důkazem funkčnosti mezistátních koprodukcí. Tím nezpochybňuji - a zpochybnit nechci - jednoznačnou francouzskost tohoto filmu. Retrospektiva vložená do hlavy umírající Piaf umožňuje režisérovi surfovat v celku jejího života, aniž by se musel nadměrně zatěžovat puntičkářským dodržováním detailů její pohnuté biografie. Jeho hlavní charakteristiky - krkavčí rodiče, chudinskost jejího mladí, úpornost a rvavost, s níž se tato drobná a vlastně nehezká šeredná kráska vahou svého fascinujícího ženství, vnitřním pláním nevšední osobnosti, dere do popředí žánru, který ještě je a už není popem, příběhy jejích početných, namnoze nedonošených lásek i bolestný konec, k němuž sama vydatně přispěla a který si v žádném případě nezasloužila - nejen zůstávají zachovány, ale naopak získávají na plastičnosti, přesvědčivosti a naléhavosti. Cotillardová svůj skvělý herecký výkon fakticky transponuje do apoteózy a reinkarnace (v českém prostředí je v tomto ohledu srovnatelný Pleskotův Beneš, jenž je benešovštější EB) velké Francouzky. PIAF je filmem, který vrací vysoké umění na zem. Dílem, které zapaluje výsostností své poetiky, vroucností obsahu i nezastíraným vzlykem nad předčasným koncem života ženy, jejíž hlas nás nepřestává obdarovávat skřivánčími tóny meziválečné pařížské periférie i ozvěnami koncertů odbývaných na nejprestižnějších scénách tehdejšího svobodného světa. Ženy, která nepřestává žít bez ohledu na to, že její pozemská existence se již dávno uzavřela. (07.12.2007)