Edith Piaf

Emoce prakticky každým záběrem ždímající, audiovizuálně působivý film táhne trochu dolů přílišné tlačení na pilu a zejména ničím neopodstatněné přeskakování v čase. Co však ani největší škarohlíd vyčítat nemůže je geniální ztvárnění hlavní hrdinky Marion Cottillardovou. Snad nikdy na mě nepůsobilo stárnutí postavy ve filmu tak přesvědčivě. Ve všech polohách věříte, že sledujete Edith, ne namakeupovanou herečku. Na druhou stranu mě i druhý den po zhlédnutí nepřestala pronásledovat myšlenka, že film vlastně dost klouže po povrchu a že se autoři ke "skutečné" Edith Piaf zase tolik nepřiblížili a nepochopili ji, resp. to pochopení nedokázali na diváka přenést. 70% (05.07.2007)

Febiofest .. Scénář: Olivier Dahan, Isabelle Sobelman .. Edith Piaf, skvělá francouzská šansoniérka, Edith Piaf, životem těžce zkoušená ženská. Její životopisný příběh po scenáristické stránce nepřináší mnoho nového, příběhová linie sleduje celý její život rozdělený do několika důležitých časových úseků. Trochu mi vadila časová nesourodost, kdy se různé epochy prolínají až trochu moc zamotaně a nepřehledně. Když už jsem u těch výtek, ještě zmíním, že kamera je v několika vypjatých scénách trochu moc roztřesená a nepřesná, ale to jen výjimečně, jinak Tetsuo Nagata předvádí ve většině scén precizní práci. Výborná je taktéž celá rozmáchlá výprava a pestré vizuály, kostými a masky. I režisér předvádí maximum úsilí o zajímavou podívanou a několik scén je jednoduše famózních (za všechno dva příklady: první velké vystoupení a několikaminutová hotelová scéna - no fantazie pro oči). Patřičný je i hudební doprovod a spousta pěveckých vystoupení. Tím bych se rád dostal k tomu nejpodstatnějšímu, k pařížskému vrabci Edith resp. Marion Cotillard. A rovnou se přiznám. Do Marion jsem se zamiloval už v Dobrém ročníku, no po jejím partu v Edith Piaf ji přímo zbožňuji! Perfektně zahrané excentrické výstupy, trhavé a pokřivené pohyby těla i věhlasné pěvecké výstupy na pódiu. Výkon hodný jen pochvalných slov a velkých ocenění. Co dodat závěrem? Výstavní francouzská podívaná, která mi udělala velkou radost a pan Fenič si tímto alespoň trochu šplhnul, když jinak Brněnský Febiofest co do šíře programové nabídky hodně osekává.. Non! Je Ne Regrette Rien! 90%. (04.04.2007)

81%??? What??! Zhlédnuto ve škole o hodině francouzštiny. Film byl natočen hrozně. O Edit Piaf se teda vážně nezajímám, takže jsem se totálně ztrácela ve všech postavách, které se tam mihly, mohlo tam být vysvětlen aspoň původ těch důležitějších. Život měla těžký, hlas nádherný, ale jako člověk byla nesnesitelná, aspoň pro mě. 2* a není to jen proto, že většinou nesnáším věci související s Francií. (Třeba Melánii Laurent, francouzskou herečku a některé její filmy mám fakt ráda), ale tohle se mi teda nelíbilo. (23.03.2010)

Jedna z mých nejpříšernějších návštěv kina ever - naštěstí jen co do spoluhledících. Ten důchodce, co seděl za mnou a do každé písně (a že jich tam je;)) si podupával a broukal a všechny ostatní scény jej uvrhávaly do zmatku, pročež se své drahé choti neustále hlasitě tázal "A kdo je tohleto?", "Kde to zase jsou?" etc. a korunoval to v pro mě nejkouzelnější scéně stejně okouzlujícím "A co je todle za bábu? Ahá, to je Marlén Dýtrych!" (po čemž jsem ho už s hlasitostí přiměřenou místním poměrům nelichotivě verbálně počastoval) dalece předčil všechny ty týnejdžerské hihňající se popkornžrouty a doufám, že již nebude nikým překonán. A teď konečně k filmu samotnému;) Olivier Dahan životopis neortodoxní pěnice režijně naprosto nezvládl. Chápu, že nechtěl natočit neslaný nemastný životopisný snímek, ale diváka životních osudů madame Piaf neznalého by potěšilo, kdyby u alespoň některých postav a postaviček byl rámcově obeznámen s tím, proč jsou či nejsou důležité. A jak se zdá, ani diváky z druhého pólu publika Dahanův - a to mu přiznejme k dobru - nic nepřikrášlující příspěvek k tomuto dílu neuspokojuje, neboť ti, kdo pro změnu znají životopis Edith Piaf nazpaměť, se tu zase pohoršují nad tím, proč některé zlomové okamžiky nikterak nevybočují z kursu toho rozjetého vlaku, který žene vpřed svým bravurním výkonem Marion Cotillard. Ne že bych ji podceňoval, ale že v sobě ukrývá takové herecké kvality, to by mě ani ve snu nenapadlo. Byla úžasná a pro mě, chudáčka hlupáčka znajícího onen úžasný hlas spojený se jménem Edith Piaf jen z nějakých čtyř či pěti písní, se stala obrazem této životem těžce zkoušené prokleté básnířky. Edith Piaf pro mě tedy není nijak dobrým filmem - je však o to lepší a nezapomenutelnější hereckou exhibicí. Při pomyšlení na scénu setkání s Marlene Dietrich, na panenku a pak ono úchvatné "C'est moi! C'est moi, c'est ma vie..." je mi líto, že filmu jako takovému nemůžu dát víc než 70%. Marion je totiž nejméně 110%ní. (04.01.2008)

Režisér Dahan zanevřel na chronologické pravítko, místo toho si zaskákal časem a mě to nemátlo, mně se to líbilo a líbila se mi moc i Marion Cotillard, protože zahrála Edith Piaf nezapomenutelným způsobem. Kromě závěru, který jsem samozřejmě probrečela, na mne udělala velký dojem ještě jedna zcela nenápadná situace - když se jí mladá novinářka na pláži ptala, pro koho ten svetr plete. "Pro toho, kdo ho bude chtít nosit". Myslim, že takhle nějak to měla se vším. (23.02.2008)