Edith Piaf

Dejovo síce priemerné (možno tomu uškodila tak dlhá stopáž a veľa vaty, pretože jednotlivé fragmenty zo života Edith Piaf boli celkom zaujímavé) s občasnou prímesou nudy, no zato skvelo zahrané a s výbornými pesničkami. Tie naozaj stáli za to. A to pritom tento hudobný žáner moc nemusím. No Edith Piaf bola ale zjav, nesmierne talentovaný a so schopnosťou svojim hlasom uhranúť každého, kto ju začuje, vrátane mňa. A Marion Cotillard? Klobúk dole. Nadpriemer. 75/100 (09.03.2017)

Pokud chete natočit kvalitní autobiografický snímek, měli byste se sakra dobře ujistit, že máte bezvadně obsazenou hlavní roli. Naštěstí jsou si toho tvůrci většinou vědomi a ani tenhle případ není výjimkou. Marion Cotillard. Klidně zariskuju a tipnu si, že do pár let z ní bude největší francouzská mezinárodní hvězda. Z toho, co předváděla tady na plátně jsem měl chvilkama husí kůži. Všechny tři "polohy" - dvacetiletý vyzáblý pouliční vrabčák, emancipovaná, ambiciózní čtyřicátnice a tvrdá, ostře zestárlá hvězda v pokročilých padesátinách - zvládla úžasně, se samozřejmostí a bez zaváhání. Žádná z Jejích velkých písní se ve filmu neopakuje dvakrát, mě osobně nejvíc dostala La vie en rose, kterou Piaf přišla pochválit samotná Božská Marlene. Vaše dojmy budou pravděpodobně hodně závislé na tom, jak moc je vám blízká samotná Edith Piaf a její hudba. Ale i kdyby ste jí rádi neměli, můžu vám myslím tenhle kousek doporučit. 80% (25.11.2007)

Dahan má v rukávu dva silné trumfy (Marion a Edithino "best ofko", co také jiného, že?) a nebojí se je použít, byť je neumí naplno využít. Marioninu one-woman-show zbytečně tlumí nefungující rozškatulkování děje do formy časových skoků a nonstop využívané šansony dělají spíše medvědí službu. Je v nich obsaženo prostě vše a tak se Dahan spokojil s tím, že k nim natočil pouze pěkné obrázky bez duše. Pěkné obrázky jako podklad zvukového geniálna a nic víc (ale uznávám, že bych nikdy nevěřil, že lze na tklivý šanson nastříhat třeba i takový zápas o titul mistra světa v boxu). Jenomže pak se nabízí otázka zda prostě není lepší pustit si rovnou to best ofko. PS: Nepamatuji si neakční film, který by tak skvostně využíval prostorového zvuku (platí minimálně o DTS stopě). (07.03.2009)

Francie, zpěv, známé chansony, umění, kabaret, láska... Prostě Edith, vrabčák, zpěvačka s velkým Z. Edith je pro mě fenomén, láká mě a vždycky se na ni těším. O to víc jsem vždycky zklamaná, nevím proč, ale ať už ji vidím ve filmové, nebo divadelní produkci, nakonec mě příběh nechá chladnou a chvílemi i dost nudí. Nevím, čím to je, například tohle zpracování má v sobě spoustu nápadů, systém vyprávění ději určitě dodává napětí a kamera s celou scénografií utváří požadovanou atmosféru. A stejně..mě ten děj nějak..nenadchnul. Ale i tak nejspíš, až se o Edith natočí nový film, až ji budou dávat někde v divadle, i tak na ni nejspíš půjdu. A to je možná ono - Edith může mít spousty chyb, může být chvílemi nudná, otravná, ale přesto má v sobě něco, co strhává davy fanoušků. (25.09.2010)

(1001) Mám ráda, když jsou podobné filmy víc o díle než o umělcově životě. (K čemuž tady nedošlo.) Aspoň že film nabídl srovnání, jak píseň vyzní, když ji u klavíru zpívá skladatel, a jak to vypadá, když ji uchopí portrétovaná interpretka. Po určitém polemizování si říkám, že mi skoky v čase, kterým někteří přičítají na vrub odtažitost a nemožnost napojit se na dění, nevadily. Byl to nástroj, jak "obyčejnému" (Předvídatelnému? Přísahám, že všechny životní osudy všech skvělých zpěváků jsou totožné.) příběhu dodat alespoň nějakou autorskou strukturu a nádech hvězdné tajemnosti. Když mě konec dojal a rozplakal, bylo to hudbou, která mu dala obrysy i obsah, a nikoliv životem, který mu předcházel. (24.01.2022)