Spálené spomienky

Tento film na mě zapůsobil podobně jako Králičí nora. Je to stejně smutně laděný film s velmi dobrými hereckými výkony H. Berry i B. Del Tora. Divím se, že ani jeden z nich nezískal nominaci na Oscara... Krom toho, film je velmi zajímavě natočen a má výborný střih. Mnoho záběrů vypadá opravdu umělecky. Celkově je to tak mezi 3 a 4*, ale protože filmu nemůžu nic zásadního vytknout, zaokrouhlím na čtyři. Pokud máte rádi civilní dramata, která netlačí na pilu a nehrají si na "film roku", tak Vám tento snímek opravdu můžu doporučit... // Příjmi to dobré. (15.07.2011)

Vynikající drama s excelentními hereckými výkony. Hlavně charismatický Benicio Del Toro je opravdu skvělý. Čokoládová kráska Halle Berry nezůstala o moc pozadu a perfektně Del Torovi sekunduje. Příběh není moc originální a přeskakování z jedné časové roviny do druhé také filmu moc neprospělo, ale způsob jakým je zahrán a zrežírován vše plně vynahrazuje. Susanne Bier se její americký debut vydařil a moc se těším na její další snímek. Líbilo se mi to hodně, takže nevidím důvod proč nedát pět hvězdiček, i když jsou trochu slabší........ (20.07.2008)

Úplně čisté svědomí nemám, ale víc než tři hvězdičky dáti nemohu. Kamera, střih, hudba, herci, atmosféra - všechno na výbornou. Jen jsem si zase od začátku říkal, že tohle asi natočila ženská. Prostě mi tam chybí pazour, trocha špíny, tady byli všichni krásní, hodní, trpící, jediná zlá postava v celém filmu (Duchovnyho vrah) byl vykreslen jako nepříčetné zosobnění zla. Do poloviny jsem přesto pomýšlel na pět hvězdiček, pak mě čím dál tím více ubíjely ty dětské tvářičky a smutná očička, úžasný mužíček, přátelé na život a na smrt, šablonově vykreslený drogový problém Benicia - a dobila mne kytice růží. Prostě skvostně a originálně natočená Danielle Steele. (18.02.2008)

Susanne Bier je mistryně psychologických dramat. Po Otevřených srdcích mé srdce opět zaplavila emocemi, i když ne takovým způsobem jako u zmíněného čistě dánského filmu snímaného ruční kamerou. Už jen hereckým obsazením nemůže dýchnout na diváka dánská syrovost, nýbrž dobře známá hoolywoodskost. Přesto se Susanne BIer podařilo natočit mistrné drama v pomalém tempu, které ovšem v žádném případě nenudí. David Duchovny je supersympatický, ačkoli příliš mnoho prostoru nedostal, Hale Berry je nesnesitelně protivná, což byl patrně scénáristický záměr a Benicio del Toro je nadpozemsky skvělý. Navzdory všem hercům par excellence bych přívítal návrat k Madsu Mikelsenovi a spol. (13.11.2008)

Na podobném typu takyfilmů mě ani tak neirituje jejich existence, ale převážně kladné divácké přijetí, které je způsobeno kýčovitým dojímáním se sám nad sebou a zdáním zážitku z uměleckého díla. Není to dílo samotné, ale jeho percepce, která mě nutí k napsání komentáře a demonstrativnímu hodnocení (uznávám, že pokud přistoupím na zdejší škálu a nebudu se ohlížet na červené zabarvení a extatické ohlasy, je to za jednu hvězdičku). Chvíli jsem přemýšlel, jestli se v případě amerického debutu dánské režisérky Susanne Bierové nejedná o počin, ve kterém je vše - od castingu až po zvolené formální prostředky (nechronologické vyprávění s netradičními úhly kamery, významotvorným nasvícením a montáž) - motivováno transtextuálně, ale spíše než o film o festivalovém kýči jde o überkýč hrající si na umění; ukázkový midcult. (Ve zkratce: transtextuální motivace je taková, kdy rozumíme konvencím a rozpoznáme jejich odchylky dle obeznámenosti s daným žánrem, typem filmů či rolí atd.) Vše zde má své opodstatnění jenom proto, že se jedná o trendy postupy známé z Forsterových, Haggisových či Iňárrituových filmů, ale zatímco v nich má epizodičnost vyprávění a kauzální (vztah příčina-následek) roztříštěnost vzhledem k návaznosti na určitý typ myšlení či zmapování určitého geopoliticko-národnostně-genderově-sexuálního stavu v omezeném časovém úseku své opodstatnění, zde tomu tak není. Stylisticky pak jde o autenticky se tvářící, ale přitom výrazně estetizovaný potěr, který hlavně nechce rozrušovat nebo znepokojovat, nýbrž posílením jemně vybrnkávacího motivu vyvolat emoce a zprostředkovat metafory, které slouží jako eufemismy a které by pochopil snad i Forrest Gump (manžel: zastřelen /nevidíme, pouze slyšíme, kamera se odklání/ manželka: pád hrnku a rozlití nápoje na zem). A kdyby byl někdo fakt tak pitomý, že by mu nedošlo, vo čem že to jako hele je, tak nám to pro jistotu ještě příšerně nehrající herci (Halle je hysterka i v reálu, u Del Tora pochybuji, že je ono mučednictví pouze součástí role) řeknou... a zopakují, jako kdyby byl divák úplné ťululum. Ale výrobci a prodejci endiaronu a zvracících pytlíků z takových snímků musí mít rádost. (14.09.2010)