Synecdoche, New York

Osobitý a hodně svérázný scénarista Charlie Kaufman se poprvé ujal režie svého psaného výtvoru a vznikl těžkopádný a složitě poskládaný snímek, který rozhodně není pro každého. Neříkám, že bych si nějak ujížděl na předchozích "Kaufmanovkách" (vyjma dokonalého "Věčného svitu") ale díky schopným režisérům, kteří se s jeho látkou dokázali poprat se většinou jednalo alespoň o zajímavé filmy. Tentokrát ne. Kaufman si s režií neví rady, herci občas neví co hrát a já osobně nevím o čem jeho nejnovější počin byl. Možná o režisérovi s tvůrčí krizí, kterého opustila manželka, nebo o hypochondrovi, kterému jednoduše haraší, to však ví asi jen pan režisér a scénarista v jedné podobě a pár vyvolených, kteří snímek hodnotí 4* a výše. (13.12.2009)

Je těžké zorientovat se v Kaufmanově chápání světa. To co představuje Synecdoche, New York se nedá označit za synekdochu jako takovou ale spíše za ideogram plný tradičně bizardních Kaufmanovských trademarků. Minimalismus kontra maximalismus jdoucí ruku v ruce v tomto bezútěšně deprimujícím zato bohémském světě. To co hlavní hrdina vidí nemá vztah k vnějšímu světu. Svět vypadá jinak než jak jej vnímá. Čas jakoby se zastavil a toužebná iluze umírání se tak natáhla na několik předlouhých let vystlaných jedním snem o divadelní hře reflektující skutečný život. Nestačí, že sám člověk je nedobrovolnou součástí tohoto divadelního představení. Ještě, aby se účastnil jeho zrcadlení se v jednom zapomenutém hangáru. Zda-li pak Kaufman nezapomněl při vytváření alternativního New Yorku na budovu z níž vede portál do hlavy Johnu Malkovichovi? Nebo nejede zrovna teď v nějakém výtahu spisovatelka Susan Orleanová autorka románu Zloděj orchidejí či nevedou nitky až k domu Joela Peryshe snažícího se zapomenout na svou lásku Clementine? Synecdoche, New York jakoby spojovala všechny Kaufmanovy předešlé nápady do jednoho jediného divadelního představení, v němž je tak těžké nakouknout za roh. Synecdoche, New York není radostně úchylnou hříčkou jak je zvykem u filmů natočených podle Kaufmanova scénáře, spíše se jedná o hru plnou bolesti a pocitů strachu ze smrti, které doprovázejí každého člověka.7/10 (17.03.2009)

Skoro mi přijde, že tenhle snímek potřeboval víc Kaufman než já a možná to platí o všech jeho kusech, jenže tady mě to prvně bolelo. Má to krásný nápady, má to spoustu myšlenek, ale moc to tlačí na jedno téma s tempem prorůstající deprese. Chápu, že je to účel a chápu, že vlastně Charlie natočil přesně to, co chtěl. Já to jen nejsem schopnej unést a tu jeho krizi jsem radši snědl v Anomalise. Tady je příliš zla i na mě. (03.12.2017)

Charlie Kaufman, kdo ho nezná, měl by s tím hned něco udělat. Bůh mezi scénáristy. Jeho díla jsou okouzlující a velmi divná, člověk se musí ponořit do děje a ani to není signál, že se film bude líbit, ale záruka, že ho z hlavy jen tak nedostanete. Myslím si, že je opravdu umění dokázat natočit největší strach, který člověka dokáže ovládnout; osamělost, stáří a smrt. Vše je v tomto filmu pojato neuvěřitelně přesvědčivě, až člověka mrazí při pomyšlení, že v hlouby duše má stejný strach jako hlavní postava. Synecdoche, New York je složitější film, láme hlavy, musíte přemýšlet nejen o tom, co se zrovna děje, ale zároveň vás donutí zamyslet se i nad vaším životem, vašimi obavami a strastmi. Je depresivní, ale i milý. Philip Seymour Hoffman je úžasný herecký chameleon. Zde hraje osamělého vyhořelého divadelního režiséra. Poté, co ho opustí žena i s jejich společnou dcerou, pro něho najednou přestává všechno existovat. Začne daleko více upadat do svých depresí a úzkostí. Do toho je vážně nemocný a máte pocit, že se vám rozkládá před očima. Poté, co získává velký grant za jeho práci, rozhodne se si postavit realistický New York v jednom obrovském skladu. Tato jediná věc, o které si myslel, že by ho mohla s jeho rodinou opět sblížit, je ale zároveň i tím, co ho od ní drží ještě dál. Jeho divadelní projekt New Yorku se stává až tak nedílnou součástí jeho života, že nakonec ani on sám ani diváci nedokáží rozpoznat, kde se realita láme s představivostí. Takže nakonec nikdo neví, zda se vše odehrává v ulicích opravdového New Yorku, nebo toho, který on sám vytvořil. Tenhle film ve mně zůstane asi hodně dlouho, budu se někdy muset podívat znovu. Určitě mi spoustu věcí a smyslů či spojitostí zůstalo utajeno. Toto je film, který se snaží uchopit život. Je zvláštní, zajímavý, smutný i krásný. A já myslím, že se mu ten život opravdu podařilo ukázat takový, jaký je. - "We're all hurtling towards death, yet here we are for the moment, alive. Each of us knowing we're going to die, each of us secretly believing we won't." (05.08.2021)

Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on. (16.01.2010)