Captain America: Prvý Avenger

Myslím, že po téhle slátanině se na chvíli ukryji v asijské kinematografii. Nevím proč se Amerika v poslední době snaží smísit nemožné. Najednou jsou kina plné scifi westernů a válečných fantasy akčňáků. Jsem znechucena tou červenou obludou, která narušila poměrně povedenou retro atmosféru (chvála za make up Hayley Atwell). Z drobného a odhodlaného klučiny se stává super namakaný idol valící jednu drsnou hlášku za druhou. Byl ale vážně nutný ten nepřemožitelný a hlavně kýčovitý štít? 2,5* (17.08.2011)

Na filmu mě dlouho odpuzoval název, člověk co si nechá říkat Kapitán Amerika asi nebude mít v pořádku svoje podpaždí. Živě si představuju jak jdu na rande s holkou "ahoj, já jsem Petra." "ahoj, já jsem kapitán Česko", hmm, to bych během několika sekund získal u holky rekordní počet mínusových bodů. No a samotný film se nese v duchu názvu. To, že je to biják o superhrdinovi prosím, ale to, že film postrádá akci a nervy si v mý hlavě znuděně válej koule, to už neprosím. Čekal jsem, že Hayley vytáhne alespoň kozy, abych mohl naplno ocenit technický kvality kinematografie, ale bohužel, bílá bluzička se jaksi neměla k pádu s Hayleyvýho sexy tělíčka. Zato ten nácek si až příliš ochutně serval svůj ksicht aby ukázal ten druhej co měl pod ním, jakože děsivej, jenže ten jeho jakože děsivej ksicht vypadal jak ksicht čecha po 14 dnech opalování na Makarský rivéře. No tak hlavně že jsem to přežil, protože chvílema sem měl pocit, že ve filmu zabili víc lidí než je na týhle planetě. (16.01.2013)

Nevím jakto, ale jakmile začaly, a čím víc bojových scén tam bylo, tím jsem byl zpruzenější. Čili před koncem už fakt dost :-/ Kdyby v docela dost aspektech bylo ubráno, dost by to pomohlo... A myslím kdyby měl Weaving svůj obličej a ne ubohou masku, která úplně zbořila retro atmosféru (navíc Hellboy je jen jeden) a totéž armáda klonů, tak by byl taky výsledek lepší. Že by ze mě rostl suchar? :-/ (03.01.2012)

Jasně, jde o zdařilou pastiš (tj. stylovou nápodobu, která se snaží překonat své předobrazy, aniž by se jim vysmívala). Mám ale za to, že každý, kdo je obeznámen s americkou dobovou produkcí prostřednictvím primárních (filmů samotných) či sekundárních zdrojů (textů o nich), se při sledování bude cítit jako hlavní hrdina na konci. Řada věcí mu bude povědomých a ocení precizní retro stylizaci a charakteristické znaky produkce první poloviny 40. let, ale přesto rozpozná, že jde o ne zcela důslednou faleš, kterou již předtím jednou - a lépe - viděl. Prvnímu Avengerovi totiž chybí potěcha z uchopení neomezených možností brakového universa, která by se jako v případě Indiana Jonese přenášela i na diváka, protože vyprávění je bezešvé a scény jsou inscenovány s důrazem na "pravidla" zesílené kontinuity spíš než z radosti odkazování se na jiné mediální texty. Některými vyzdvihované zakončení marveláckých filmů, které popírá klasické narativní postupy v podobě úspěšného uzavření obou linií akce (pracovní a osobní) a navracení se ke statutu quo, není ničím výjimečným. (Navíc nezavršena není jenom linie čítající romanci, ale i ta pracovní v podobě poražení záporáka a zajištění záchrany světa, jelikož antagonisté v posledních "marvelovkách" zůstávají naživu v jiné podobě/jinde.) Je nutné si totiž uvědomit, že nejde o stand-alone počiny, ale o plánované představení hrdinů, jejichž příběhy se dočkají rozuzlení v chystané týmovce, a tak je takový konec pro podobné filmy typický. I přes všechny výtky - jde spíše o teaser než regulérní počin - je nutné ale zopakovat, že jde o zdařilou - a alespoň v první polovině nebývale sebereflexivní, metodu dobové propagandy sarkasticky reflektující - pastiš. (04.08.2011)

Marvel se pomalu a jistě stává producentem modelových popření happy endů skrze tragické rozuzlení osobní linie. Pro Iron Mana, Hulka, Thora i Kapitána Ameriku končí láska nešťastně - odloučením milenců v profesi, existenci, prostoru a čase. Co naopak vítězí je čerstvě nabytý závazek superhrdinství, jehož potem a krví vykoupené plody však smutek ze ztráty zbavuje barvy i sladkosti. Zjevné poražení personifikovaného zla nemůže zastřít mnohem hlubší selhání; neschopnost zabránit kolapsu vlastního světa navzdory nadlidským schopnostem, které dovolují zachránit svět vnější. Tady jde o mnohem víc než pouhou úlitbu přízemní seriálové logice, která poklonkuje nedořešenosti. Až se chce říct: lidské, dojemně lidské... (04.08.2011)