Interstellar

Bigotní Nolanovci musejí mít pré. Věřím, že jim Installater nabídl tradičně podívanou tak hlubokou, že by se v ní ztratil i King de Cock. A jak se tak dívám kolem, někteří si nadšením kromě tělních tekutin vysrali i mozek z lebky. Ale pozor, vůbec se jim nedivím. Nolan totiž s pomocí borečka Cymroše dokáže i tu nejnudnější pasáž natočit tak, že se z ní posadíte na prdel i když už dávno sedíte. Takže i kdyby Nolan natočil scénu, kterak by účetnímu Novákovi došlo ráno v kanclu kafe, tak díky epickému hudebnímu podkladu a srdceryvným citacím, které stejně nikdo nechápe, se nejeden doposud klidný a vyrovnaný divák hystericky zahryzne do sedačky a bude se modlit ke všem přírodním podmínkám, aby hlavnímu hrdinovi vyrostl v květináči u tiskárny kávovník. Vygradovat i naprostou nudu až do mentální extáze Nolan zkrátka umí. Mě Installater bavil, konec byl obzvláště vypečený, ale nehodlám si kvůli tomu rituálně perforovat varlata a ani psát Nolanovy matce, aby si pro jistotu zálohovala vaječníky. Uvidíme, co se mnou udělá druhá, tentokrát už domácí projekce. Třeba když vedle mě nebude sedět obstarožní bába, co smrdí jak topinka s česnekem a mně nedojde už po třiceti minutách Heineken, zeseru si slipáče podstatně objemněji. (09.11.2014)

Zeměkoule je na prahu skonu. Farmář-kosmonaut se přichomýtne ke startu vesmírného korábu, který se zrovna chystá vyletět k ohledání místa evakuace nebo k plánu bé, a ujme se nabídnutého volantu, přičemž s těžkým srdcem nechá doma děti svému osudu a dědovi. Během letu mu kolegové kreslí na ubrousek, jak funguje černá díra a diskutují, na které planetě by bylo lepší přistát a zahnízdit se. Zatímco táta tu a tam někde zastaví a něco čekne, potomci doma raketovou rychlostí stárnou. Na další zastávce najdou kolegu s kosmickou psychózou ... já vím, zlehčuju to. Na první pohled Interstellar působí monumentálně a je za tím neodiskutovatelná dřina a dobrá vůle, jenže je to tak plný volovin, zbytečných efektních protahovaček a nakonec i Rosamundy Pilčrový, že nemůžu jinak a výš. Proti složitému avšak kompaktnímu Počátku je tohle šlápnutí do tmy. (04.02.2015)

,,VÍŠ, ČAS JE RELATIVNÍ. MŮŽEŠ HO NATÁHNOUT, MŮŽEŠ HO SMRSKNOUT, ALE NEMŮŽEŠ JÍT POZPÁTKU. NEJDE TO. JEDINÉ, CO SE MŮŽE POHYBOVAT SKRZ DIMENZE JAKO ČAS, JE GRAVITACE…" /// Jestli si Ch.Nolan Temným rytířem splnil sen o velkofilmu, tak Interstellar se stal filmem nejambicióznějším. Překvapí, že vypráví tradičně, což znamená, že jediný s čím si potrápíte šedou kůru, budou dialogy plný fyziky, teorie relativity, jinejch dimenzí, binárního systému, časovejch smyček a podobnejch k životu potřebnejch informací. Nechytám se ani u keců ohledně řízení lodi, takže když začnou plkat o takovejch normálních věcech, jako je třeba láska, su nadšenej, páč mám dojem, že aspoň něčemu rozumím. Interstellar je film pro kino. (Nejlíp IMAX.) Frajeři vod cam ripů, můžou bejt zklamaní. Matthew McConaughey je neuvěřitelnej, svý si vodvedl v zajímavým intermezzu i Matt Damon. Nemůžu vynechat sarkasticky vtipnýho robota TARSe, páč mi mě připomíná. Interstellar je vesmírnej opus, kterej vizuální kouzlo míchá s emocema. Mám dojem, že se zněj stala věc návyková. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chystám se prozkoumat černou díru (nebo bych rád mrkl na její nejpřesnější vizualizaci). 2.) Hledám návod na robota. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ** NAPĚTÍ * (18.12.2014)

Pevně věřím, že až se na Interstellar podívám v klidu podruhé, nevyhypovaný, tak si tuhle profesionálně zrealizovanou, nadprůměrnou sci-fi užiju alespoň na solidní čtyřhvězdí ... ale kdybych teď nepřipustil, že se pro mě jedná o poměrně velké zklamání, lhal bych sám sobě. A je mi to strašně líto, protože na žádný jiný film jsem se letos netěšil víc. Nejvíc tomu uškodila závěrečná půlhodinka, která na to, jak se tváří chytře a ambiciózně, je pro mě ve výsledku prostě de facto fádní a banální. Opravdu mi celé to ústřední vypointování nepřijde vůbec objevné. Kdyby u toho ty postavy alespoň pořád tak srandovně nežvanili a nechali diváka, ať si na to přijde sám, tohle prostě bylo moc uspěchané a doslovné, a kupodivu i emočně chladné (emoční vrchol nastane bezesporu zhruba v půlce stopáže, při přehrávání vzkazů). Navíc i v průběhu filmu se čas od času objeví nějaká divná rozhodnutí a logicky sporné momenty, které prostě v takto ambiciózním filmu ruší (když zjistili, že na první planetě ubíhá čas v důsledku přílišné blízkosti k černé díře pomaleji, opravdu by té špičkové vědkyni nedošlo, jaké konsekvence to bude mít na to, co tam doktorka Millerová asi tak mohla stihnout udělat atp.). Takhle - v Interstellaru je spousta věcí, které se mi na něm líbily. Scény, u kterých jsem nedýchal, byl v napětí, nebo mě dojímaly. Skvělá hudba, výborný Matthew. Ale z celku jsem prozatím v rozpacích, achjo. (10.11.2014)

Patříte mezi ty, kteří si přáli, aby „nolanovky" nebyly tak (zdánlivě) prosty emocí? No, víte co se říká... "Dej pozor na to co si přeješ, mohlo by se to vyplnit". Protože Interstellar více než co jiného působí jako Nolanova upřímně míněná odpověď na výše uvedenou výtku. Akorát je to snaha více chtěná a násilně tlačená než přirozeně vyplývající z děje a postav. Přitom je to dlouho (což vzhledem ke stopáži znamená opravdu hodně dlouho) sympaticky racionální (a je evidentní odkud pramení to soustavné připodobňování ke Kubrickově 2001), až se to však překlopí ve variaci na Frekvenci nahlíženou spielbergovsky rodinnou optikou. Ovšem pokud přeci jen mermomocí hledat nějaké připodobnění, tak se vyloženě nabízí Kontakt, který také svou racionální rovinu v závěru hodil do koše; i když ne tak doslovně jako Interstellar (a je zvláštní, že je to na jednu stranu TAK lacině doslovné a přitom je v tom výrazně mezi řádky skryto, jak a čeho bylo pro lidstvo během finále docíleno). Buďto to skousnete či ne. Já to skousl především díky tomu, že hned první replika dcerky v celém filmu jasně určí, odkud a jaká pointa přijde. Ovšem když nic jiného, tak zůstává neopakovatelný audiovizuální dojem (speciálně pak v Imaxu) pionýrské výpravy do neznáma, který soustavně bere dech; když už ne emocemi, tak minimálně tím co a jak zobrazuje. Krom toho jde o jednu z mála pravověrných velkorozpočtových science fiction, kde je většinu stopáže kladen důraz na první z těch dvou slov a nikoli na to druhé, jak bývá standardem. A to zase není až tak málo, když k tomu navíc máte celkem solidní šanci, že vám to třeba sedne i po té emoční stránce. Následné projekce mě však v následujících letech semlely natolik, že jsem si tu melodramatickou stránku nakonec naprosto zamiloval; a v tu chvíli není co řešit. (07.11.2014)