Interstellar

Ohromenie z rozkošne staromódnej objaviteľskej sci-fi s prevratným zobrazením niektorých vesmírnych javov kazí scenár pôsobiaci dojmom nasilu pozošívanej zlátaniny. Dejová línia so zlým kozmonautom sa do príbehu zúfalo nehodí, dialógy nekonzistentne miešajú osobné veci a vzletné frázy o budúcnosti ľudstva, koniec je predvídateľný, doslovný a nedáva veľmi zmysel. Škoda. (16.11.2014)

Vždycky to tak bylo. Vždycky. U každého filmu, který (re)definoval sci-fi žánr, byly značně protichůdné reakce, teprve čas, ten nejspravedlivější soudce, pomohl rozřešit dilema o „nesmrtelnosti“ díla. To platilo i o Kubrickově ´Odysee´ samotné, kterou ve své době milovaly hippie kruhy, ale zámořští kritici a mainstreamové publikum jí odzívali. Přitom s Nolanem je to jako s drahým vínem. Když vám chutná a víte, že je vám po něm dobře, odpustíte mu i trocha té trpkosti a budete se k němu rádi vracet. Nolan není krabicový bílý, které pochlastávají bezdomovci u Hlaváku, ale opravdu prověřený archivní ročník odněkud z Bordeaux. Levný krabicový bílý je dnes většina dnešní kinematografie, zejména všechny ty komiksové přepisy na x-tý způsob, které už gurmány nudí. Ale Nolan umí pořád překvapit, a jak stárne, tím jsou jeho filmy epičtější, vypravěčsky rozmáchlejší, zkrátka filmařsky ambicioznější a přitom se zaměřují více na niterné pocity jedinců, do popředí spielbergovsky vystupuje prostý lidský rozměr (viz třetí Batman). Jenže stejně jsem nebyl připraven na to, co mě čeká. ´Interstellar´ je tak ambiciozní a odvážný ve svém sdělení, svojí málokdy vídanou vypravěčskou strukturou, že na vás buď dolehne jako obrovský balvan, nebo se naopak budete po něm cítit povzneseně. Záleží na vaší nátuře. A mohl bych v superlativech pokračovat, třeba originálním a ve filmu dosud neviděným pojetím postupné zkázy našeho ekosystému, to vše přitom z pohledu jedné rodiny (podobně jako ve Spielbergově ´Válce světů´, či ´Blízkých setkání třetího druhu´), dechberoucími vesmírnými kompozicemi, přitom zachovávající vážný vědecký rozměr a fyzikální zákony (i když – to je na delší diskuzi). A přitom všem dokáže být vyprávění niterné a myšlenkově podnětné. Nolan je člověk s velkým srdcem a kdo se bojí upřímně podaných emocí, myšlenek točících se kolem údělu rodiny a tíže odpovědnosti přinést na svět potomka, ten možná tohle neocení. ____ Ale bude ode mě odvážné tvrdit, že minimálně půlku pozitivního dojmu z filmu v mých očích udělal samotný Matthew McConaughey? Herec tak tvárný, s takovou šíří emocionálních poloh, až to bere dech. Matthewe, ještě jednou budeš ve společnosti nějaké druhořadé herecké pipky ukazovat svoje tricáky a přetáhnu tě tím surfovacím prknem z jedné z tvých bývalých zapomenutelných komedií, které si zahrabal (bohudík) již před lety někam do plážového písku. (10.11.2014)

Nebudu kličkovat, tak nějak jsem čekal, že mě to nestrhne takovým způsobem jako řadu jiných. Překvapením je pro mě však ten důvod, proč to v mém případě nevyšlo. O tom, že technická stránka a vizuál jsou jedna velká kvalita, se dál rozepisovat nebudu (to jsem předpokládal a také dostal). Pravda, hudba mě trochu zneklidňovala (resp. její autor…přišlo mi, že se v Interstellaru Zimmer přeměnil v Glasse, s čímž se asi budu chvíli srovnávat), ale svoji funkci plnila, takže to jen tak na okraj. To, co mě na filmu naprosto fascinovalo, je ten sci-fi svět, který bratři Nolanové stvořili, a všechny jeho součásti. Čistě z žánrového hlediska nezbývá než stoupnout ze sedačky, zuřivě tleskat a nevkusně, avšak s nadšením hvízdat (konečné „prozření“ už je sice dosti…řekněme svérázné, ale tak budiž, oblast, která je nad naše chápání, těžko může nějak racionálně zapadat). Natočit „scifárnu“ v takovémhle rozsahu a bez toho, aby ji měl člověk potřebu každou chvíli logicky zpochybňovat (opět, s výjimkou závěru), je rozhodně velké umění a kvalitní řemeslná práce. Takže…v čem je vlastně (v mých očích) problém? V té strašně hloupé, směšné a banální rodinné rovině v těsném závěsu s tou věcí na 5 písmen…no však víte, tím „klíčem“, ehm (a tady už si rýpnout musím…nejde, jen tak čistě náhodou, o chemii místo fyziky? Ano, přátelé, jde). Celou tu sci-fi parádu to totiž má tendenci degradovat na klišoidní „hollywoodštinu“, jakých se vyrábí v „továrně na sny“…no hanba mluvit (na což sice naštěstí nedojde, ale je to, jak kdybyste namalovali nádherný obraz a pak vám doprostřed plátna ukápla barva, udělala nemalou kaňku, a nešlo ji přemalovat či vysušit). A tenhle „škraloup“ stál Interstellar (alespoň při mém rozhodování o hodnocení) 1*, otravoval mě až příliš na to, abych před ním přivíral oči (no, teď jen doufám, že se z mých pouhých 4* bratři Nolanové nesesypou, chm). (29.03.2015)

Na nit teoretického fyzika Kipa Thornea navlečené korálky Vesmírné Odysey, Zemeckisova Kontaktu, Metropolis, Blade Runnera, Vetřelce a událostí z období hospodářské krize v třicátých letech minulého století (Dust Bowl). Nebo taky lehce metafyzické rozjímání současného guru filmového časoprostorového kontinua nad tématy lidská síla, lidské slabosti a neuchopitelný šestý rozměr zvaný Láska.. Oceňuji, že snad poprvé v kariéře vsadil nějaké žetony i na emoce (přičemž nejsilněji cupující moment přijde už na konci první čtvrtiny v podobě odjezdu a nadzvednutí deky na sedadle spolujezdce), jenže profesor Nolan má zároveň i dva (dá-li se to tak napsat) stupňující se problémy. Jednoduché věci balí do nerecyklovatelných midcultových obalů a nabízené oční vjemy jsou přerůstány těmi od Hanse Zimmera (markantní u scény připojení k poškozené Endurance). Nicméně chápu, že se najdou tisíce paralelních světů, kde to bude považováno za ctnost.. Kdo si v jistý okamžik nevzpomněl na Listera, jak po šesti plechovkách odporně silného ležáku hraje vesmírný kulečník, tak lže a nebo v kině seděl ve stavu euforie.. (10.11.2014)