Dobrodružstvo

Když odhlídneme od naprosto fantastickýho zpracování, např. co záběr, to krásná černobílá fotografie, zajímavej hudební doprovod, opravdu skvělej výkon Moniky Vitti, tak zde máme vlastně takovou filosofickou filmovou esej, řekl bych že ovlivněnou existencialismem a nastupujícím postmodernismem (možná, že určitý postmodernistický pohledy pomáhal Antonioni i formovat), ovšem existencialismem jinýho typu než třeba Sartrova, ten by byl příliš intelektuální. O Antonionim se sice říká, že to byl racionalista, ale podle mě mu jde hodně o emoce (nakonec byl to přece jen Ital), ukazuje důležitost emocí, důležitost pozitivních emocí, který by byly východiskem z odcizení, v němž se nachází jeho hrdinové, v tomto případě Claudia (M. Vitti). A dále nádherně zkoumá ženu, rozumí jí a jeho ženy jsou vždy stvoření emocí plná a po emocích toužící. Dobrodružství je kritikou, kritikou společnosti, smetánky, pohledu mužů na ženy, falešnosti, mělkosti, ale zároveň je výzvou k opaku tohoto všeho. (29.08.2007)

Nejnevděčnější film, co znám.... A přitom tak krásný, mému vnímání nesmírně blízký. Důležitá otázka, čemu věnovat pozornost, může zapříčinit nejedno rozčarování, vlivný mystifikátor Michelangelo Antonioni často jen odvádí určenou pozornost do slepé uličky. Pokud bude divák chtít návrat zajímavé Ley Massari či (ještě hůře) zjistit, proč zmizela, tak zůstane na konci nutně zmaten a rozčarován. Zradou, je, že postavy Sandra a Claudie jsou dlouhou dobu poměrně málo čitelné. Po zmizení Anny je to zvláštní cesta, která nemůže mít konce. O co jde? Vlastně o pouhé jemné náznaky, trápení zdánlivě bez příčiny a mlčení pro mnohé čistě ze vzdoru. Podle mého je však utrpení Antonioniho postav neskutečně drásavé a nepotřebuje jediné slzy či výčitek. Při vědomí, že Sando a Claudie všechno mají a obklopeni jsou vším, můžou už jedině ztratit, nikdy získat. Proto je na místě se ptát, koho vlastně litovat. Či opačně, jestli mají tyto postavy vůbec morální právo se trápit ve světě, který zažívá tolik masovějšího utrpení (osobně mám pro jejich trápení maximální pochopení, je to však čistě o postoji k životu). Jejich bolest je zlepšením situace neléčitelná, není náhodou tím pádem obecně odsouzení hodná? Jen nečekejte odpovědi na žádnou z otázek. Antonioni v zásadě neodpovídá, právě proto ho mám rád... (14.06.2010)

Jeden z vrcholných příkladů italského uměleckého filmu šedesátých let, kde se tvůrci snažili nastínit problematické vztahy a milostnou náturu tehdejší společenské smetánky. Antonioni nám pozvolna a metodicky předkládá jednoduchý příběh o jednom milostném trojúhelníku, který okořeňuje mysteriózní zápletkou a svým mnohoznačným vyprávěcím jazykem nutí diváka přemýšlet o viděném i tušeném, o vyřknutém i zamlčeném, o čistě subjektivním i tajuplně iracionálním, podobně jako u své pozdější Zvětšeniny. Někomu se to logicky může zdát jako rádoby umělecká báchorka zaměřená na hmotná ocenění na nezávislých filmových festivalech, ale já osobně jsem se právě zásluhou všech myšlenkových asociací dokázal do příběhu dostatečně ponořit a ignorovat jeho emocionální strohost i plytkou romantickou přeslazenost. 75% (24.11.2015)

Ak Antonioni, tak znova vyprázdnenosť mladých, prevažne bohatých ľudí a depresia, kam sa z lode pozrieš. Ako v Blow up ma oklamal režisér východzou situáciou, ktorá naláka na vyšetrovanie, ako v Červenej pustatine ma dostal sugestívnou atmosférou a výtvarnou štylizáciou, avšak tentokrát diametrálne odlišnou. Takéto filmy treba pozerať aj po dlhšom čase znova, keď už toho človek videl viac a pochopí tým pádom viac aj z takýchto "náročnejších" diel. Napriek svojej dĺžke v kombinácii s "umeleckosťou" nie je Dobrodružstvo vôbec nudné. (26.05.2012)

Velmi dobrý film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Jeho hlavní předností je pro mě úchvatný zjev mé velké oblíbenkyně M. Vitti - z každého záběru na ni jdu do mdlob. Přijde mi zajímavé, že mě na tomto filmu zas tak nezaujala obrazová stránka, jak bych u takové černobílé klasiky čekal, ale spíše dialogy. Příklad za všechny: Anna: "Sandro... Měsíc je příliš dlouhá doba. Zvykla jsem si být bez tebe." Sandro: "To je jen běžná sklíčenost. To tě brzy přejde." Anna: "Tentokrát jsem to pocítila ještě víc." Sandro: "Pak to tedy potrvá trochu déle, než tě to přejde." Anna: "Já si ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Nebo jsi přesvědčen, že i my dva si nedokážeme vzájemně porozumět?" Sandro: "Budeme mít dost času si povídat. Až se vezmeme. Budeme na to mít celý život. "Anna: "Za takovýchto okolností by sňatek neměl žádný význam. Nepřipadá ti, že už se chováme, jako bychom byli svoji? Nežijí snad Giulia a Corrado, jako kdyby byli svoji?" Sandro: "Proč o tom musíme mluvit tady a hádat se? Věř mi, Anno, slova jsou čím dál tím méně potřebná, vytvářejí nedorozumění. Starám se o tebe, Anno, není ti to dost?" Anna: "Ne. Není mi to dost, Ráda bych byla nějaký čas sama." Sandro: "Ale kdybys jen řekla, že jeden měsíc..." Anna: "Být sama déle: dva měsíce, rok, tři roky! Vím, je to absurdní. Jsem zmatená. Myšlenka, že tě ztratím, mě dohání k šílenství... a přesto... Už to necítím tak jako dřív." Sandro: "A co včera u mě, to jsi taky nic necítila?" Anna: "Vždycky musíš všechno zlehčovat."... Plný počet hvězd nakonec nedám proto, že se mi pozdější Antonioniho filmy přece jen líbí víc. Navíc mě nebavil Gabriele Ferzetti - mám pocit, že i kdybych se na jeho tvář díval věčnost, nedokázal bych si ji zapamatovat, tak fádní rysy ten herec má. Jeho dokonale bezvýrazný zjev je natolik zaměnitelný, že kdybych ho ještě někdy viděl v jiném filmu, zaručeně ho nepoznám. Krom toho mám pocit, že jsem snad neviděl jiný film, v němž by tolikrát zaznělo slovo "proč" - ačkoli jinak italštinu bezvýhradně zbožňuji, zde už mi to jejich věčné "perché" lezlo krkem, všichni ho omílají dokola a dokola jako malé děti (ve filmu zazní celkem 70x). Nějaké to shrnutí na konec: samozřejmě to není film pro každého (člověk odkojený modermí bezduchou produkcí, který je líný u filmů přemýšlet a není schopný se na ně soustředit, musí skoro jistě prozívat tento film jako příšernou nudu, kde se vůbec nic neděje), ale zrovna u tohoto filmu mi to přijde zbytečné zdůrazňovat, protože tak nějak automaticky čekám, že si ho pustí hlavně ten, kdo už předem ví, co má čekat, a pro koho nejsou staré černobílé filmy na překážku - vydrží-li takový člověk těch skoro 2,5 hodiny dokoukat do konce, dočká se zasloužené odměny - neobyčejně působivého závěru. Dostat finální scénu z hlavy bude trvat velmi, velmi dlouho... (30.08.2015)