Kvílenie vlkolakov

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80. let tak trochu roztrhl pytel. Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat trháku American Werewolf in London Johna Landise snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu. Přesto nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevyváženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin: „Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International. Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd). Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru: „To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“ [Napsáno v září 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.] (01.09.2007)

Tak další zářez ze 101 horrorů, které musíte vidět než umřete za mnou. A musím říct, že jsem z toho byl dlouho trochu rozpačitý. Ten rozjezd byl tak podivně nijaký, až jsem si tu knihu musel vytáhnout z knihovny, nalistovat a přesvědčit se, že koukám opravdu na správný film. Naštěstí se to ve druhé polovině překlopilo do správné roviny a atmosféry. Některé triky byly fajn, některé postavy dost divné, film neustále kličkoval mezi dobrou atmosférou a až tragikomikou. Nakonec to bylo docela fajn, ale že by tohle patřilo k tomu lepšímu z vlkodlačích kousků? Moc ve vlkodlačích filmech tedy nejedu ale o pár lepších bych věděl. (31.03.2014)

A docela škoda tohleto! Celý film se tvářil hodně povedeně, ale za vyvrcholení teda moc chválit nemůžu. Z pohledu příběhového se tři čtvrtiny stopáže odehrávají ve skvěle seriózním jakoby krimi duchu s postupným odhalováním mysteriózní zápletky. Ano, je to vlkodlak! To by ještě bylo úplně OK, kdyby v závěru nedošlo na vklodlačí cirkus, kterej už, v tomto případě bohužel, spadl do klasického béčka, navíc hned s několika trapnými třešničkami v úplném závěru. Samozřejmě je nutné počítat s efektama příslušného roku, kterých se ale v té době nebáli, takže divák dostane i pár, dnes už dosti močopudných, proměn. Průměr oldschool. 60% (28.02.2014)

Jeden z těch povedenějších filmů o vlkodlacích. Překvapivě se tu nevykytuje jeden, ale hned celá komunita vlkodlaků. Příběh začíná jako detektivka a zhruba do poloviny filmu téměř nic nenaznačuje tomu, že by mělo jít o horor. Napětí je tu gradováno, v několika vlnách se objevují atmosférické scény, které jsou ale před vyvrcholením utnuty. Tahle roztříštěná stavba ale dodává perfektní základ pro druhou polovinu filmu, která je neuvěřitelně našlapaná – jednak se tu prolínají lidové pověry (stříbrné kulky) a pak se o zábavu stará celá vlkodlačí komunita, kdy se spád děje až do konce filmu nezastaví. Hlavně efekty jsou výborné – maska a proměna na vlkodlaka vypadá neuvěřitelně dobře (hlavně obličejová část – čenich a tlama). Jen ty uši vypadají moc špičatě a místy až komicky. Nevím, jestli je to nějaké nevyřčené pravidlo, že se v každém filmu o vlkodlacích musí objevit nějaký odkaz na původní film The Wolf Man, ale tady je jich hned několik – jednak se tu vyskytuje postava dr. George Waggnera (Waggner byl režisérem Wolf Mana) a úplně na závěr se na televizní obrazovce objeví přímo sekvence z tohoto filmu. Narozdíl od svých pokračování je The Howling skvělou podívanou. (12.12.2005)

Další film o vlkodlacích, kterej bych si sám dobrovolně nepustil. Jelikož byl uveden v knize 101 hororů které musíte vidět než zemřete, šel jsem do toho. O filmu An American Werewolf in London jsem psal, že mě jako celek neoslovil a vysloužil si u mě hlavně díky povedené metamorfóze jen 2 hvězdy. Tady je to ještě horší. Měl jsem co dělat abych neusnul. Proměna je taky OK ikdyž není tak vyvedená jako ve výše zmiňovaným filmu ale jinak nuda, nuda, nuda. Zlatej Wolf s Jackem Nicholsonem. (09.12.2021)