Avatar

Cameron je machr, to bezpochyb. Avšak Avatar působí jako obří ambice se zapsat do dějin filmu svou revolucí filmařiny a snaha se zavděčit všem. Na čemž nemusí být nic špatného a podle finančních úspěchů a oblíbenosti filmu to i zabralo. Bohužel pro mě to není a není mi to ani po chuti. Spektákl krásný, ale ty postavy jsou extrémně nudný, zprávy extrémně plochý a hlavní hrdina nemá skoro žadné charisma. Kalkul, který sice nenudí, ale pořád kalkul. (12.12.2022)

Prakticky vše už bylo řečeno jinými, já jen dodám, že Avatar jsem viděl 1/2 roku po jeho premiéře, neviděl jsem ho v kině, ale doma (samo, že jen 2D...) a stejně jsem byl byl z vizuální stránky naprosto OMRÁČENÝ. Viděl jsem už ve filmu za ta desetiletí mnoho, ale tohle bylo tak.... JINÉ. Ne, není to nejlepší film všech dob, jak by někomu možná napovídaly rekordní tržby, ale je to asi jeden z NEJ blockbusterů. Vlastně ne asi, URČITĚ! Zbývá otázka: Je primitivem či divochem ten, kdo klackem vyrývá kořínky, nebo loví lukem a šípy zvěř pro obživu, ANEBO ten, kdo krajinu drancuje, aby získal něco cenného, loví pro zábavu a jak bylo ve filmu řečeno "bere si, co chce"? Odpověď na tu otázku je těžká a ani já si to netroufnu objektivně posoudit... (07.06.2010)

S odstupem času a po uklidnění všech vln, které se s tímhle fenoménem rozvířili, můžu konečně napsat pár slov. Upřímně je mi u mé sedací partie celá hysterie kolem průlomového filmu. Nevidím nic, co by doslova válcovalo ostatní filmy, je to snímek jako každý jiný, jen více barevnější. Co si budeme povídat, nebýt toho krásného nápadu s 3D, kde by Avatar byl? Nic ovšem nemění na tom, že právě to 3D odvedlo největší práci. Ano, pocit oproštění se od kino sedaček a opravdu se „procházet“ tou krásnou Pandorou, proletět se na drakovi a zdřít se s Avatarem, je zážitek, který se jen tak nezažije, ale je spousta skvělých filmů, který podobný zážitek utvoří svým příběhem, který Avatar zas tak úžasný nemá. Na někoho to nefunguje, na jiné ano, škatulkuju se mezi ně. Za ten pocit děkuji, ale co teď pane Camerone? (10.08.2010)

Když to skončilo, připadal jsem si jako Jake Sully probudivší se odpojen od svého avatara. Chtěl jsem okamžitě zpátky. Ano, ten příběh je od začátku dokonce neomylně předvídatelný. Jenomže to mi nevadilo. Je potřeba vědět, na co jde člověk do kina. Jestli nejste ochotni přistoupit na přímočarou pohádku v DOKONALÉM vizuálním hávu, na Avatara nechoďte. Jen budete lomit rukama a nechápavě si trhat vlasy. Můžete se ptát: 1) Je Avatar opravdu ekologická agitka? Zeptám se: Líbila se vám Princezna Mononoke nebo Naushika z větrného údolí? 2) Vypadá to opravdu tak úžasně? ANO! 3) Jaký je dabing? Ujde, ale zcela jistě zabil spoustu vypjatějších scén. 4) Co Hornerova hudba? Mně tam sedla jako prdel na hrnec. Je totiž stějně předvídatelná jako Cameronův příběh. 5) Tak co teda? Avatar je podaný s takovou lehkostí a samozřejmostí, že většinu z vás donutí se na Pandoru vratit co nejdříve. (19.12.2009)

Tříhodinové bukkake, kde publikum slastně hltá vše, co mu jeho podmanitel Železný Jim dává. Ale stejně jako sexuální akt užitý pro příměr i "Avatar" je velmi mnohoznačný, konkrétně každou úžasnou věc vyvažuje problém vkrádající se na mysl. Snímek je typická cameronovka, tedy to co „lidé od fachu“ pateticky nazývají „velké kino“ - spektákl se srdcem, aneb analyticky vzato precizně vystavěný film, který podle mnohokráte ozkoušené šablony dávkuje technologicky úchvatnou podívanou, dramatickou akci, primární emoce a náznak přesahu. Onen přesah vždy u Camerona prostupoval jako klíčový motiv celé dílo a zpětně ho obohacoval (osud v "Terminátorovi", mateřství ve "Vetřelcích"). I tentokrát je ohromnou silou filmu technologie - vše je dokonalé, stvořený svět bere dech, ale nelze se ubránit deziluzi, že hmotu nahradily nuly a jedničky. Nechat lidi poskakovat se snímači na těle před modrým pozadím už není tak opulentní jako vidět úchvatné efekty navzdory rozpočtu v "Terminátorovi", fascinovaně pozorovat detailně promyšlenou futuristickou vojenskou technologii ve "Vetřelcích" či žasnout nad logistickou monstrozitou projektu jako "Propast" (možná proto propagační kampaň "Avatara" tak zdůrazňovala finanční potíže při natáčení a technologické okouzlení hollywoodských velikánů pozvaných na plac). Podobně se s každým úžasným záběrem fantaskní Pandory vkrádají asociace s kýčovitými obrázky z plakátů či puzzle pro romanticky rozervané teenagerky (vedle kompoziční podobnosti je neoddiskutovatelná totožná barevná paleta). Vyprávění plné v patosu naložených uhrančivých velkých slov a myšlenek o prozření a boji za záchranu starobylého světa zase na druhé straně vyvolává kritické myšlenky, které odhalují prožívanou vinu bílého muže v postkoloniálním světě a jeho sen o přijetí do rodu, který jeho soukmenovci či předci dříve pomáhal ničit a jehož půdu drancovali (ostatně geneticky čisté modráky hrají afroameričtí či indiánští herci), případně touhu přijmout exotický pohled na svět, který narozdíl od diskreditované vlastní kultury ještě skýtá příslib neznásilněného ráje. Paradoxně s sebou tento pohled také nese kritiku závěru filmu, kde hrdina pomůže utiskovaným zvítězit tím, že oni přijmou jejich původnímu smýšlení cizí přístup totální války. Ale všechny předchozí výhrady má pomoc smáznout zdejší všeobjímající přesah ekoligické provázanosti, který je podpírán ideou zření podstaty namísto hmotného povrchu, buddhistickou metaforu s plným šálkem a reinkarnačním mysticismsem. Kdo neuvěří, neprozře. Kdo nevyprázdní svou mysl, nepřenese se do těla avatara a nepozná krásy zdejšího světa. Ale to už tu letos jednou bylo - takřka doslova to samé - ve "2012". Stejně jako Emerichův film i Cameronův epos lze dlouze napadat, ale nic to nezmění na tom, že ve své kategorii je vynikající. Jenže tou kategorií v případě "Avatara" pořád zůstává ohraničený prostor výpravných spektáklů pro široké publikum (pro které je ostatně mnohoznačnost typická), nikoli celá kinematografie. 9/10 (30.12.2009)