V Bruggách

Za posledních 12 měsíců je to vedle animované Persepolis můj nejsilnější filmový zážitek, který je o to příjemnější, že byl prakticky neočekávaný. Velmi dobře vypointovaný scénář, zajímavý casting, výborné herecké výkony, velmi - a nejen na svůj žánry - dobře napsané dialogy, kde se objevuje i řada výborných hlášek, které mají šanci stát se kultovními. Film, který se zřetelně odlišuje od žánrového mainstreamu a přitom dokáže být divácky atraktivní. Černý humor, několik napínavých soubojů a nečekaných zvratů. Pro mě daleko atrativnější než mnohem více komentovaný Americký gangster. Nemám prakticky žádné výhrady. Celkový dojem: 100 %. Svou roli ve filmu hraje i ryze evropská atmosféra starobylého města plného památek, rozdychtěných turistů a maloměšťácké mentality. (29.06.2008)

Pro jedny nebe, pro druhé peklo, pro všechny očistec. Komorní existenciální gangsterka o vině, odpuštění a napravení, která se strhujícím způsobem vyvíjí od romantické turistické prohlídky vlámských krás až do pokřiveného boschovského plátna. Těžkotonážní otcovský výkon Brendana Gleesona, afektovaně dětinská kreace Collina Farrela a až starozákoně přísný Princip ztělesněný Ralphem Fiennesem – a kolem nich pečlivě vystavěné divadelní dialogy, fantasticky vygradovaná obraznost a intenzivní atmosféra, která úzce souvisí se způsobem, jakým filmaři využívají vlámskou gotiku. McDonagh staví na odiv svůj dramatický talent (místy je to vlastně spíš divadelní hra ve strhujícím filmovém podání), ale zároveň nijak neupozaďuje kouzlo filmové řeči (brilantní práce s dynamikou vyprávění). Ve výsledku se tak skromné Brugy rozrůstají do komplexní filmové metafory, jejíž boschovská pointa je stejně krásná jako mrazivá. Mohou tu padat jména jako Ritchie či Tarantino, ale to nic nezmění na tom, že McDonagh je neokázale a promyšleně svůj. P.S. Nevím proč, ale nějak ve mě vyklíčila touha, aby tenhle člověk někdy natočil bondovku... třeba s Colinem. (10.11.2010)

Čekal jsem, že V Bruggách bude Guyritchieovská stylová jízda a ono jde zatím o uměřený evropský art film. Tohle velmi osobité drama má v sobě ale jednu zvláštnost - a tou je silná politická nekorektnost. Ta je v podstatě jedním ze znaků estetiky filmu, dochází zde ke zvláštní (ale vysoce funkční) kombinaci pejorativní mluvy a eticky silně kontroverzního námětu s obrazovou a hudební stylizací artového filmu. Tohle postmoderní spojení dělá z filmu svého druhu experiment, přičemž ale nejde o film přelomový, ale o takový, který dovršuje jakousi kauzální řadu. Zajímavé je také symbiózní doplnění dramatické složky složkou humornou, která zvláštně koresponduje s jinak obzvláště pochmurným vyzněním celého filmu. V Bruggách se skutečně často zasmějete (jde o humor černý, jak se na Brity sluší), i když budete sledovat v podstatě vážný snímek o krizi životních ideálů a transformaci hodnotového žebříčku. Zvláštní roli zde hraje také rys osudovosti, většina hráčů příběhové hry přijímá svůj neradostný úděl a bere veškeré věci jako nutnou danost (rozměr osudovosti je zdůrazněn např. ve zpomaleném záběru na Harryho zbraň zpola ukrytou za jeho tělem...). V Bruggách je silný a vyzrálý film, který nedělá dobré jméno belgickým Bruggám, avšak dělá ho evropské kinematografii. Ale Bruggám vlastně také... :-) (25.06.2008)

Kdyby z celého filmu netrčela úporná snaha ukázat „Podívejte, jak úžasně originální a vtipné dialogy dokážu napsat !“, tak bych hodnotil i pozitivněji, protože ta melancholická nálada, která celým filmem prostupuje, byla moc fajn (za ní a za mého oblíbence Brendana Gleesona 3*). Někomu zjevně stačí rádoby kultovní dialogy o střetu bílých a černých trpaslíků a nevadí mu, že se hlavní postavy chovají jako idioti, mě ano a tak se do zástupu spokojených diváků nezařadím. Těžko uvěřitelný rozhovor po skoku z věže a závěrečný čin gangstera Watersa pak spadají někam do sfér absurdní sebeparodie ála Monty Python. (12.06.2008)

Svěží a inteligentní dílo i sebevědomý autorský rukopis. Ať už situačním dilematem, kadencí víceplánových vtipů a point i tím, jak vás o postavách, u nichž se záměrně nedozvíte nic o jejich osobní integritě, ustavičně nutí znovu a znovu přehodnocovat první dojem a posouvat možné limity sympatií a definice dobra a zla. Přitom je zápletka nenáročná a snadno pochopitelná a všechna jednotlivá sdělení obrazem i slovem co nejjednodušší a nejpřímější (až se to méně pozorným divákům bude plést s banalitou a samoúčelnou oddechovostí a těm náročným s absencí uměleckosti), takže se můžete naplno soustředit na svůj natahovací vztah k postavám - a to ke všem. Tenhle film si totiž vzal na mušku jasně vytyčený úkol a jako sniper míří přesně a nerozptyluje sebe ani vás - míří na černobílou morálku s oporou ve zvyklostech a rozstřílí je na cucky. ***** V neposlední řadě stojí za pozornost i obratná práce s formou - je hluboce působivé, když si ve správnou chvíli uvědomíte, že natáčení snové scény, kterého se trpaslík účastní a o které se postavy ve filmu několikrát baví, nebo i prostorem natáčení ve městečku několikrát procházejí, se celou dobu chystalo právě pro tento film - a najednou se v té natočené scéně s nimi ocitnete a pochopíte, proč se v průběhu odvíjení děje natáčela - k čemu se už tehdy schylovalo. Je to, jako když se ladně a nevyhnutelně ocitneme na "druhé" straně téže Möbiovy pásky, aniž bychom kdy přešli šev, aniž by to i jenom zadrncalo. A aniž si to nejspíš valná většina diváků vůbec kdy uvědomí. Film to nijak nezdůrazňuje. Tenhle zdánlivě iracionální přechod na druhou stranu smyčky se ve zdánlivě hravém a komediálně odlehčeném snímku povedl McDonaghovi hladčeji a nenápadněji než třeba kdy Lynchovi (ve vší úctě k mistrovi), pro něhož je to jedno z celoživotních těžkých témat. ***** Plusem navíc je také jazykové šprýmování a hrátky s irskou angličtinou a veškeré žerty se sociálněkritickým podtextem (jejich prostoduchost a banalita je v mých očích opět záměrná, evokující sprostotu a lidovost i přímohubost) - a vůbec způsob, s níž je tu vulgárnost napříč panoptikem neotesaných postav předváděna k promýšlení v různých podobách, třeba skrze jekjich sklony k teatrálnosti, dojímání, žvanění, podléhání pudům, reflexům a emocím atp. Vulgárnost sama ještě ale neznamená nic zlého, i nekultivované způsoby mohou sloužit k projevení dobré vůle a citu. Ale pak babo raď, jaký si k těm postavám vypěstovat vztah, co o nich soudit. ***** Celkově vztato tahle nenápadná, ale přitom ostře nabitá záležitost s lehounce a obratně dosahovanou hloubkou lidskosti mě po skvělém krátkometrážním Šestiraňáku přivedla k tomu, že si McDonagha beru zcela vážně do soukromého hledáčku. *~ (27.12.2017)