Strom života

Zatímco The New World mi nakonec svou poetikou, svým spiritualismem sedl v plném rozsahu, The Tree of Life už vnímám jinak. Je skutečně liché lákat na Seana Penna nebo Brada Pitta, oni hlavními herci rozhodně nejsou. Hlavním protagonistou je Malickova vize a hlavní atrakcí střihová skladba. (01.03.2022)

Terrence Malick si tento film připravoval značnou část svýho života a tak by byla škoda mu to tu hanit. Ještě když se jedná o oslavování života a lásky. Dvou nejdůležitějších pojmů, které se na naší planetě nachází, a kde jedna bez druhé nemůže žít. Film to byl nádherný. Když pan režisér ukazoval, jak se rodí život, tetelil jsem se maximálně blahem. Ve spojení s hudbou ona scéna neměla žádnou chybu a bude mi v paměti ležet napořád. Později ale už film šíleně prodlužuje, aby vlastně nikam nedošel. I když...kam by taky měl směřovat. Zvláštní, ale krásná letenka za oslavou života. (27.02.2012)

Prvních dvacet minut jsou kamera i střih dech beroucí a příběhové střípky příjemně mnohoznačné. Jenže pak se podíváme do vesmíru, do prehistorie a zase zpátky a nic se nemění. To jen hlavní příběh stojí celou dobu na jednom místě s neústupným Pittem v čele. Malickovo osobní pokání nesdílím a jen velmi těžko proto odpouštím spirituální podtext (který vcelku nepokrytě přechází do náboženské agitky). Je to jako sen, jako vzpomínka. Jenže cizí a tím pádem se žádná průvodní emoce nedostaví. (26.01.2012)

Nejvíc cool na tomhle filmu je, že se tam vyskytují dinosauři. V přírodním fetišismu je to na stejném levelu jak Valhalla Rising. Záběry jsou opravdu nádherné a poetické. Malick ale perfektně dovede navodit atmosféru všech prostředí, klidně i industriálních a dokonce fungují plynulé přechody mezi lesy a korporací aniž by to narušilo atmosféru. Zároveň kamera je brilantní, téměř neustále v pohybu, když si kluci hrají, tak je taky hravá zběsile zoomuje a občas rychlý střih a furt něco. Když jsou záběry na planety, tak je opuletně statická. Hudba taky super, občas vyvolává mrazení v zádech. Jako videoklip ten film funguje dokonale. Řemeslně je prostě perfektní. Jenže to nemá děj a je to hrozná nuda. Bez rychloposuvu nekoukatelné. Prostě se tam fakt nic neděje. Jen náhodné situace. Táta v kariéře neuspěl, tak je tvrdej na syny. Máma je hodná a to je fakt vše.Strom života bych prostě nikomu nedoporučil. Jestli chcete krásné záběry na přírodu, koukněte se na Earth od Attenborougha tam jsou ještě milionkrát lepší. A jako rodinné drama z 50. let vám lépe poslouží např. Revolutionary Road. (16.10.2011)

Milý Terry, já vím, že my dva jsme přímky, kterým bylo dáno se protnout jen v okamžiku, kdy jsme jeli po jisté Tenké červené linii a jinak si dál uháníme každý svým nekonečnem. Vím, že jsi tím pádem poněkud někde jinde a výš než já a každý můj pokus o výhrady bude zákonitě připomínat rady obyvatele rovníkové Afriky Eskymákovi, jak má efektivněji stavět iglú. Přesto Tě v tomhle otevřeném dopise prosím o shovívavost s mou přízemností. Vždyť víš, že sice miluju poezii a filosovování, ale obojí vždycky zakončuju prohlášením, že smyslem života je ho žít a výhrady a stesky odbývám citací jednoho svého seriálového oblíbence: "You can do anything, you lucky bastard, you're alive!" Proto se na mě nebudeš zlobit, když Tvoje dílko plné krásných obrazů a lidí, co po krylovsku mlčí v šepotu, označím za filmový ekvivalent našich filosofických keců po osmi pivech. Myslím si, že vím, co jsi tím chtěl říct, ale nesedl mi Tvůj způsob a tón - vždyť mě znáš, jakmile mi někdo začne mávat před nosem černou a bílou, začnu se ptát, jestli někdy slyšel o šedi, zlatu a duze. Splácnout všechny bolesti světa a jedné ne tak úplně idylické rodinky do schématu o milosti kontra přírodě a evoluci spolupracující s božským vnuknutím mi přes všechnu dobrou vůli přijde bolestně banální. A smutné. To, co mě na našem světě fascinuje nejvíc, je bezpočet možností, které poskytuje. Můj milý příteli, od doby, kdy jsme se viděli naposledy, se leccos změnilo. Vylezla jsem na další hory, překonala další řeky a pokoušela se do nich vstoupit znovu, vzhlížela jsem k dalším chrámům, znovu a znovu jsem si špinila ruce a pokoušela se očistit svou duši, lámala jsem srdce a slepovala kousky toho svého a viděla jsem zrodit se nový vesmír, když jsem se poprvé podívala do očí svého syna. Změnilo se mnohé, ale v něčem se nezměním nikdy. Vím, že ve své moudrosti se mě nebudeš snažit změnit ani Ty, jen mi ukážeš, jak to vidíš ty sám. A kdyby pro nic jiného, už za tohle si Tě budu vždycky vážit. S láskou Tvá Faidra. (28.12.2011)