Zväčšenina

Copak lze něco tak nezachytitelného jako těkavou atmosféru doby, něco tak nepopsatelného jako smysl života, něco tak podivuhodně proměnlivého jako čas obejmout do filmového pásu? Od té doby, co jsem viděla Zvětšeninu, odpověď znám. Ale sama Antonioniho opus magnum slovy obemknout neumím, jakoby vždy jiná část vypadávala- a šla svou vlastní cestou. Někam do parku. (10.09.2007)

Rozhodně ne film pro každýho. U Zvětšeniny mi dokonce přijde, že hodně zafungoval stádový efekt, alespoň co se hodnocení týče. Někdo z intelektuálních kritiků vykřikne, že ten film je naprosto excelentní art pecka, a začne se ohánět pestrobarevným slovíčkařením, kterým vás prostě musí naladit na stejnou vlnu. Dotyčný snímek pak získá jaksi kultovní status, i když většina z diváků stejně nepochopí, za co přesně. Herci byli sice fajn, ale děj mu přišel o hovně, hudba mu nic neříká, jelikož pochází z úplně jiný doby, a to filmařské umění jaksi nezachytil, protože prostě neni asi moc chytrej nebo vnímavej. Ale je to klasika né? Tudíž nemůže dát míň jak tři hvězdy, aby mu jeho pověst přece náhodou nepošpinil. Já se tentokrát od zdejšího stáda s radostí odtrhnu. Půjdu si totiž svojí pěšinou a říkat si svoje názory tam, kde mě nikdo neuslyší a který stejně nikoho nezajímají. Cha cha, chi chi, cho cho...! (09.05.2011)

Opravdový nefalšovaný film šedesátých let (ne jako nějací pestrobarevní Rebelové). Když už vás neupoutá dobová atmosféra (včetně květinové muziky), tak vás určitě zaujme fotografická posedlost hlavního "hrdiny". Jedinou slabostí (pro mě) Zvětšeniny jsou její občasné výpadky atraktivnosti. Druhá polovina filmu mě začala pozvolna uspávat. Vzkřísila mě až rvačka o kus elektrické kytary v jednom nočním podniku - můj nejoblíbenější moment filmu. (03.04.2003)

Pop art kulturu, styl, extravagantnost, pestrobarevnost, excentrismus, hudbu šedesátých let, sebechápání jedné popové generace, problematiku moderních mezilidských vztahů, swingující Londýn, to vše a daleko mnoho víc věcí s té doby mám dodnes moc rád. Proč dávám jen za 3*? Je to přeci jen spíš umělecký film pro různé intelektuální skupiny lidí, a ne film určený pro široké veřejné publikum, tyto filmy ve skutečnosti můžou působit jen jako neuveřetelně zdlouhavé blbiny mnohdy o ničem (avšak velmi vysoce ceněné), ale pro druhé zas třeba jako výpověď jedné generace. Náladu, atmosféru, pocity a klid měl však tento snímek jedinečné. Vždyť v první snad tři čtvrtě hodině se zde vůbec nemluví! Nedovedu si ani představit co musel způsobit příchod tohoto filmu tenkrát v šedesátých letech do našich kin. To musel být skutečný BOOM, vůbec to porovnání a srovnání s našimi filmy té doby, s naší kulturou a našimi názory-především u mladého publika. Oscara za vynikající režii si snad skutečně zasloužil a někde jsem četl že to byl první britský snímek zabírající zpředu nahé ženské tělo. Ve filmu scéna třech mladých polonahých lidí bavících se tím že se balí do nějakého barevného papíru. Trio mladých hereček-modelek Vanessa Redgraveová, Sarah Milesová či Jane Birkinová-bylo také velmi dobré a okouzlující. Ale co mě nejvíc utkvělo v mé paměti, mě jako velikému milovníkovi britského a amerického bigbeatu šedesátých let, tak to bylo to slavné vystoupení-tady spíš pasáž ve filmu kde zde v nějakém místním klubu hrála tehdy velmi populární britská skupina Yardbirds v čele s takovými hudebníky jako byli Keith Relf-voc., Eric Clapton-g., Jeff Beck-g., nebo Jimi Page-g. A když holt nešla aparatura-a kytara nehrála tak jak by měla tak jí i s nástroji rozsekali něco po vzoru Who-kteří se tím po každém své vystoupení proslavily.. Proto také když dnes slyším něco o filmu Blowup-tak se mi vždycky vybaví Yardbirds, šedesátá léta a nejlepší bigbeat na planetě..3,5/5*, tentokrát ale zaokrouhleno dolů... (13.09.2007)

Nenalezla jsem tady až na závěrečné titulky jedinou pozitivní věc a to i přes minimálně alespoň zajímavé téma. Naneštěstí jej totiž pan režisér zabalil do olezlého obalu nudy a odporu. Problém byl už hlavní hrdina, připomínal mi obřezaný penis a jakýmsi zázrakem skloubil dohromady styl chůze přístavní děvky a pasáka z centra. Ostatní objekty před kamerou (a hrdinovým aparátem) na tom nejsou lépe. Nesympatie i vyloženě fyzický odpor, který ve mně vyvolával pan fotograf, bych přežila bez větší úhony, leč to by se přede mnou muselo odehrávat něco poutavého. Většinu filmu jsem strávila v jakémsi polokomatozním stavu a rozmlžovalo se mi vidění. Snad jen dvě špatné scény - "začínající modelky" v barevných punčocháčích a koncert v závěru - a ještě horší hudbu (nesnáším hippiesáckou muziku) jsem nezaregistrovala nic, co by mne defintivně vytrhlo z náruče Morfeovy a přinutilo aspoň zaostřit na obrazovku. (13.09.2007)