Zväčšenina

Zvětšenina je tak trochu moje noční můra. Hodně přátel se shodlo na tom, že jde o jedinečný snímek. Nástih děje jsem znala A jako milovnice detektivek jsem čekala hlavní akci v prvních deseti minutách fiilmu. Ale z mého pohledu se nic úžasného nedělo. Jeden mladý, cynický, arogantní, sebevědomý a bezohledný mladík fotí v ateliéru. Představuje přesně tu skupinu lidí, kterým se v reálném životě s chutí vyhnu. Není divu, že jsem poprvé neměla tu trpělivost a vypnula televizi po 20 minutách. Podruhé jsem vydržela o něco déle, jen s tím rozdílem, že jsem usnula! Až napotřetí jsem se obrnila trpělivostí a dívala se v klidu ve dne. Snímku nelze upřít vizuální promyšlenost, ta je dotažena k dokonalosti. Výpověď doby, včetně hudby a kostýmů rovněž bez chyby. Hlubší vykreslení postav pokulhává, v zorném poli je pouze hlavní nehrdina, který rozhodně nebudí sympatie (alespoň u mě ne). Zajímavá je postava ženy, která se dožaduje snímků. Je také roztěkaná, sobecká ale i záhadná, skrývající tajemství. Jak rychle se objeví, tak rychle mizí. Po anglicku, dalo by se říct! Zůstává vykořeněný mladý muž bez rodinného zázemí, zmatený sám v sobě, který je vzrušený nalezenou vraždou, ale zjevně neví, co si v dané situaci počít.. Zmatkuje. Do parku se vypraví bez fotoaparátu!! Navštíví svou partnerku, která spí s jiným ...Vyhledá tařkapřítele, který je však v rauši. Obraz beznaděje a zmaru. Během filmu nedojde k žádnému posunu, vývoji, sebeobjevení, na konci stojí fotograf s prázdným pohledem ve tváři. Pro mne sice dobře natočeno, však bez osobního posleství. Nesilnější dojmem tak zůstává pantomina v závěru filmu. (úprava komentáře 8.1.2018) (06.05.2014)

Naprosto úchvatná "těkavá" filmařina. Nedokážu napsat o čem to je, nedokážu dostatečně zformulovat myšlenkové podhoubí filmu, ale mám pocit, že je to natolik plastická výpověď o době vzniku, natolik plastický portrét únavy vším, ženskými, uměním, ba i smrtí, že tady jsou slova zbytečná. Art film se vším všudy. Unikátní snímek. (28.01.2004)

Málokedy sa mi stane,že nedokážem odtrhnúť oči od filmu,v ktorom sa dokopy nič nedeje.Hoci môj najdôležitejší hodnotiaci orgán celých 111 minút nerušene odpočíval v bezpečí môjho hrudného koša,všetky moje mozgové vnemy zostali doslova paralyzované.Nejdem sa vyjadrovať k technickým aspektom filmu,pretože je každému jasné,že o tom hovno viem,šiesty zmysel mi však našepkával,že sa práve pozerám na skutočne veľmi kvalitnú filmarinu a je mojou povinnosťou poriadne si to užiť.Fascinujúca ,,One Man Show"v podaní pre mňa až doteraz pomerne neznámeho (a žiaľ už i nebohého) Davida Hemmingsa a popri tom spústa tajuplných obrazov a zvukov,ktoré akoby zrazu ožili.Neviem,ako to inak vyjadriť,proste dokonalá audio-vizuálna šupa.Ani absencia už spomínaného orgánu nič nemení na mojom rozhodnutí udeliť tomuto dielku plný počet hviezdičiek a vrele ho odporúčať všetkým tým,ktorí ešte nemali to potešenie ho vidieť. (21.02.2017)

Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~ (18.06.2013)