Zväčšenina

Velmi podivný snímek, který vyložené ztrácí čas i potenciál některými zbytečnými scénami, jež filmu nejen že nikterak nepomáhají, ale dělají z něj těžkou nudu (prvotní zdlouhavé focení či dívčí souboj v ateliéru). Základ příběhu se dostává do popředí jakoby náhodou a když to člověka začne i bavit, tak je náhle po všem. Jediné, co jsem schopen do mého hodnocení vtěsnat, je velice dobrá režie a skvělá dobová atmosféra či povedené absurdní, částečně snad i metaforické výjevy, jako byl zcela nehybný koncert a následně boj o kus rozbité kytary. Osobně jsem čekal něco jiného...daleko silnějšího, zvlášť, když se tu distributor ohání větami jako - Filozofická esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. (24.05.2018)

(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. (04.07.2015)

Originální filmové dílo Michelangela Antonioniho. Chvílemi jsem měla pocit, že sleduji němý film. Není napěchovaný dechberoucími dialogy ani stálým hudebním doprovodem. Ale má v sobě silnou atmosféru, příběh a herce, kteří by vlastně ani mluvit nemuseli. Na scénu se zvětšováním fotografií, šuměním stromů a závěrečnou scénu jsem doslova, jak se říká, "hleděla s otevřenými ústy":) (13.09.2007)

Je náš život imaginárním tenisovým matchem, kdy děláme, jako bychom žili? Víme proč žijeme a co to znamená? A co vlastně víme o svém životě, natož o životech druhých? Gnoseologický problém existence bytí - kdybych to chtěl nějak filosoficky znejasnit, ale u tohoto filmu se filosofování neubrání nikdo, komu v hlavě zbývá byť jen špetička mozku. (08.07.2005)

Pop art kulturu, styl, extravagantnost, pestrobarevnost, excentrismus, hudbu šedesátých let, sebechápání jedné popové generace, problematiku moderních mezilidských vztahů, swingující Londýn, to vše a daleko mnoho víc věcí s té doby mám dodnes moc rád. Proč dávám jen za 3*? Je to přeci jen spíš umělecký film pro různé intelektuální skupiny lidí, a ne film určený pro široké veřejné publikum, tyto filmy ve skutečnosti můžou působit jen jako neuveřetelně zdlouhavé blbiny mnohdy o ničem (avšak velmi vysoce ceněné), ale pro druhé zas třeba jako výpověď jedné generace. Náladu, atmosféru, pocity a klid měl však tento snímek jedinečné. Vždyť v první snad tři čtvrtě hodině se zde vůbec nemluví! Nedovedu si ani představit co musel způsobit příchod tohoto filmu tenkrát v šedesátých letech do našich kin. To musel být skutečný BOOM, vůbec to porovnání a srovnání s našimi filmy té doby, s naší kulturou a našimi názory-především u mladého publika. Oscara za vynikající režii si snad skutečně zasloužil a někde jsem četl že to byl první britský snímek zabírající zpředu nahé ženské tělo. Ve filmu scéna třech mladých polonahých lidí bavících se tím že se balí do nějakého barevného papíru. Trio mladých hereček-modelek Vanessa Redgraveová, Sarah Milesová či Jane Birkinová-bylo také velmi dobré a okouzlující. Ale co mě nejvíc utkvělo v mé paměti, mě jako velikému milovníkovi britského a amerického bigbeatu šedesátých let, tak to bylo to slavné vystoupení-tady spíš pasáž ve filmu kde zde v nějakém místním klubu hrála tehdy velmi populární britská skupina Yardbirds v čele s takovými hudebníky jako byli Keith Relf-voc., Eric Clapton-g., Jeff Beck-g., nebo Jimi Page-g. A když holt nešla aparatura-a kytara nehrála tak jak by měla tak jí i s nástroji rozsekali něco po vzoru Who-kteří se tím po každém své vystoupení proslavily.. Proto také když dnes slyším něco o filmu Blowup-tak se mi vždycky vybaví Yardbirds, šedesátá léta a nejlepší bigbeat na planetě..3,5/5*, tentokrát ale zaokrouhleno dolů... (13.09.2007)