Zväčšenina

Tenhle film je svým způsobem nepochopitelný a neuchopitelný jako celek, ale jeho jednotlivé části jsou samy o sobě velmi precizní. Hlavně Limou zmiňovaný průzkum zvětšené fotografie stojí za vyzdvihnutí, ale těch pozoruhodných momentů je tam více. David Hemmings je vynikající, herečky okolo něj oplývají vnadami, ale jak říkám jako celek se ten děj jen těžko chápe. (15.10.2003)

Zvláštní, ale zajímavý film, který mě od scény v parku velmi chytil. Tajemná žena, fanatické prošetřování fotografií, postupně stále více paranoidní hlavní hrdina….jenom to vyústění mě docela zklamalo, tedy nic proti mimům, myslím tím tu hlavní myšlenku (copak si ty fotografie z ateliéru strhal sám?). Kvůli závěru hodnotím slabšími 4*, jinak převládající spokojenost. (07.06.2013)

Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~ (18.06.2013)

Copak lze něco tak nezachytitelného jako těkavou atmosféru doby, něco tak nepopsatelného jako smysl života, něco tak podivuhodně proměnlivého jako čas obejmout do filmového pásu? Od té doby, co jsem viděla Zvětšeninu, odpověď znám. Ale sama Antonioniho opus magnum slovy obemknout neumím, jakoby vždy jiná část vypadávala- a šla svou vlastní cestou. Někam do parku. (10.09.2007)

Originální filmové dílo Michelangela Antonioniho. Chvílemi jsem měla pocit, že sleduji němý film. Není napěchovaný dechberoucími dialogy ani stálým hudebním doprovodem. Ale má v sobě silnou atmosféru, příběh a herce, kteří by vlastně ani mluvit nemuseli. Na scénu se zvětšováním fotografií, šuměním stromů a závěrečnou scénu jsem doslova, jak se říká, "hleděla s otevřenými ústy":) (13.09.2007)