Zväčšenina

Myšlenkově bohaté dílo, které unikátním subjektivním způsobem řeší nejasnou a matoucí objektivitu naší existence a prožitků. Pokud se včas stačí naladit na Antonioniho náročnou asociační hru a přistoupit na to, že sleduje příběh oproštěný od tradičních narativních rovnic, bude každý průměrný filmový fanoušek u Zvětšeniny chrochtat blahem, pokud ale bude chtít být příliš objektivní v posuzování poselství či žánrového zařazení snímku, odejde zřejmě zklamaný a zbude mu "pouze" obrazově i akusticky nadčasový a krystalicky průzračný kus filmařiny. Já jsem zůstal trčet někde na pomezí, přestože závěrečná symbolická scéna jakoby mi přímo řvala do uší "Dej pět, dej pět!"...... Možná příště. 80% (22.11.2015)

Umělecký film, který velice mírnými a uměřenými prostředky vypráví v prvním plánu drama, které člověku nedá vydechnout. V dalších vrstvách se pak originálně zamýšlí nad tím, jak je život pomíjivý, nevyzpytatelný a nepředvídatelný, ale nejen do budoucnosti, ale i do zdánlivě jasné a přehledné minulosti. V symbolické rovině tento pocit a náladu nastoluje už v úvodu chaotickým průvodem těžko identifikovatelných maškar a stejně tak v závěru slavnou scénou fiktivního tenisu bez míčku. Stalo se to? Stalo se to tak, jak si to člověk pamatuje? Pamatují si všichni totéž? Stejně vrazi jako oběti? Stejně svědci, stejně zainteresovaní jako lhostejní nebo zfetovaní? Volné tempo, zdání hříčky a nepřestajné napětí - to všechno tažené přes úsporně hrajícího skvělého herce. (06.04.2007)

Zvětšenina mi tak trošku připomíná šedesátá léta. Legenda, několik silných okamžiků, ale kvůli tomu zbožštění, neustálému omílání a hodnocení mi připadá, že se sama podstata někam vytratila a kdo ví, jestli celá ta váha, která je tomu přikládána, není jen v ústech lidí, kteří o tom hovoří. Zaměřil bych se na detaily, které mě na šedesátých letech i Zvětšenině bavily, ale jako celek mi snímek nedává smysl. Teď nemyslím smysl událostí ve filmu, jen to, že nebudu dávat hodnocení vyšší, když mě zaujalo jen pár drobností. (07.01.2008)

Velmi podivný snímek, který vyložené ztrácí čas i potenciál některými zbytečnými scénami, jež filmu nejen že nikterak nepomáhají, ale dělají z něj těžkou nudu (prvotní zdlouhavé focení či dívčí souboj v ateliéru). Základ příběhu se dostává do popředí jakoby náhodou a když to člověka začne i bavit, tak je náhle po všem. Jediné, co jsem schopen do mého hodnocení vtěsnat, je velice dobrá režie a skvělá dobová atmosféra či povedené absurdní, částečně snad i metaforické výjevy, jako byl zcela nehybný koncert a následně boj o kus rozbité kytary. Osobně jsem čekal něco jiného...daleko silnějšího, zvlášť, když se tu distributor ohání větami jako - Filozofická esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. (24.05.2018)

Nejlepší scénou je podle mého názoru zvětšování té osudné fotografie a odhalení vraždy. Ten film klade tolik otázek k zamyšlení. Co se týče toho závěru, tak si myslím, že hlavní hrdina se dosud se stranící společnosti nakonec se do té společnosti dostal (šel hrát tenis). Skvělé použití hudby. Určitě si film pustím znovu (někdy). Musím vychválit atmosféru a všechny tvůrce včetně herců a pana producenta Carla Pontiho. Originální titulky. (13.09.2007)