Vykúpenie z väznice Shawshank

Najsilnejšia záverečná katarzia v dejinách kinematografie. Vždy s otvorenými ústami, slzami v očiach a mierne priblblým úsmevom na tvári sledujem túto filmárčinu v najdokonalejšej podobe, do ktorej je zároveň vložených toľko úprimných emócií, že to snáď ani nie je možné. Myslím, že Darabont sám dodnes nedokáže pochopiť, aké geniálne filmové dielo sa mu podarilo natočiť. (01.04.2007)

"Tvoje duše patří Bohu, tvoje prdel mě." Tak to by se mé zadnici asi nelíbilo, zejména když by si na ni dělaly nárok taky Sestřičky. Navíc to není spravedlivé, protože ve věznici Shawshank sedí jen nevinní. A jeden z nich Andy Dufresne mě hodně zaujal. Kdybych do podobného prostředí někdy zabloudil, tak chci taky dělat bachařům daně, otravovat instituce kvůli knihovně, šimrat nádvoří geologickým kladívkem a hlavně chci mít na cele plakát Raquel Welch z filmu Milion let před Kristem. Kdyby nebyl k dostání, tak z Bandolera nebo ze 100 pušek. Díky za inspiraci, protože tohle mě bavilo. (19.07.2011)

Úžasný film, u kterého po každém zhlédnutí prožívám a užívám, jako bych Shawshank viděl poprvé. Film plný emocí, nadějí, skvělých herců, …, no prostě a jednoduše Frank Darabond dokázal natočit bezchybný a ve všech ohledech dokonalý film, který snad nikoho nenechá chladného. "Get busy living or get busy dying..." (20.02.2006)

Strach dělá z lidí vězně, naděje osvobozuje. Andy Dufresne byl obžalován za dvojnásobnou vraždu na doživotí ve věznici Shawshank, avšak tím jeho cesta teprve začala. Jeho 19 let mi Frank Darabont odvyprávěl s takovou suveréností, až jsem měl někdy pocit, jako bych si ty roky odseděl taky. Obrazek je jako tisíc slov, a tak škoda každé věty, která bude navíc, to si raději nechte povyprávět od chlapíka, co sežene vážně všechno, jak to tehdá v Shawshanku bylo... (12.08.2007)

(1001) K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat. (19.12.2014)