Čierna labuť

Natalie turning bitchy. Krásně krutý film. Nejen k „audreyhepburnovsky“ křehké hrdince, ale i k divákovi. Nedostává se nám žádných vodítek, co je sen a co skutečnost. Dovídáme se to teprve zpětně. Třebaže Aronofsky dávkuje informace s největší pečlivostí a teprve dodatečně odůvodňuje přítomnost zdánlivě nepodstatných situací, stále ponechává dost prostoru představivosti, což umožňuje číst Černou labuť na úrovni fyzické, psychologické i metafyzické. Symbolickou hodnotu lze přisuzovat i každému z nemnoha vizuálně odlišených prostředí. „Hřejivý“ domov s převahou růžové jako minulost, od které se Nina chce odpoutat, nemocnice (s Beth) jako budoucnost, ke které míří a chladně šedivé divadlo coby prostor, kde hrdinka musí svůj boj mezi tím, čím byla a tím, čím by být chtěla, svést. Balet je zde podobně bolestivý a zničující jako ve Wreslerovi wrestling, Aronofsky ale zároveň dokázal vystihnout až nadpozemskou ladnost tohoto tance. Obdivuhodné – vzhledem k syrové, použitím „pronásledovací“ kamery až dokumentaristické realističnosti. Podobně kompetitivní prostředí samozřejmě nepanuje jenom v zákulisí baletní scény, kult krásy, soustředění na povrch (který zde tak (ne)spolehlivě odrážejí všudypřítomná zrcadla) jsou každodenní výzvou. Chceš uspět? Buď děvka. Portmanová podává vrcholný výkon fyzický, o její stěžejní proměně nás ale spíše než gesta/slova zpravují její oči. Nevinnost a ustrašenost předchází takřka děsivému odhodlání. Když konečně dosáhla svého, říkal jsem si společně s ní „It was perfect“. Skoro. Nejsem si zcela jistý, jestli je Černá labuť velkým filmem, který se vydává za béčkový erotický (či lépe „tělesný“) thriller, nebo jen tím thrillerem, ale vzhledem k tomu, že nasazování uměleckých masek a nerozlišitelnost pravého od falešného sama tematizuje, vyhrála by tak jako tak. 90% Zajímavé komentáře: Adrian, kiddo, Marius, castor, Sobis87, Lavran, Cushing, snoopik, Orthank, Traffic, Silhouette, Man Seger (16.02.2011)

Scénář: Andres Heinz, Mark Heyman, John McLaughlin .. Spící sexualita je zlo. Přímá, pohlcující a ve svém finálním dějství famózní psycho podívaná. Velký kus skvělé práce odvádí tandem Darren Aronofsky, jakožto řemeslně precizní a zajímavý tvůrce, kterého výtečně doplňuje práce kamery s hudbou a jeho diva Natalia Portman, sahající svým výkonem po velkých ovacích. Kytky na pódium létají zaslouženě - pro oba. 90%. (22.12.2010)

Kamenujte mě, ale Aronofsky se potřetí opakuje a už to nebaví. Sice opět klade důraz na fyzično a rozklad duše i těla, ale chybí mi tam nějaký výraznější moment, který bych u něj ještě neviděl. Rozdrásané prsty sice bolí, ale spíš jsem tam viděl to pseudoumění, kdy se elegantně našlapuje po špičkách okolo, ale k jádru se nedojde ani jednou. Ty metamorfózy v závěru mě spíš nechtěně pobavily, než že bych cítil nějakou gradaci, nedejbože katarzi. Ale že se tomu tleská vestoje, docela chápu. (26.12.2010)

Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit. (17.01.2011)

Měl jsem k filmu značnou nedůvěru, myslel jsem si, že půjde o balet a na to vážně nemám nervy, čumět přes hodinu a půl na vyvinuté genitálie baleťáků v bílých elasťákách, jenže zvědavost s čeho že je Květula tak nadšená mě nakonec těžce porazila a včera jsem si to na labuť z vesela štrádoval. Vlastně on to balet je, ale balet s vlastníma démonama. Celou dobu jsem si říkal, co to ten film mele za kraviny, fakt jsem nechápal proč tam je to či ono, abych v poslední čtvrthodině procitnul a z tlukoucím srdcem si říkal no ty krávo, tak to je hustý. S jednotlivých scén bych zmínil společný tanec Vincenta s Natálkou. Hrozně se mě líbilo jak se Vincent Natálky dotýkal, byla z toho cítit vášeň, opravdovost, fakt nádherně zahraný. Tím se dostávám k hereckým výkonům. Je jasný, že tenhle film patří Natálce, když jsem si přečetl co všechno pro roli obětovala, opravdu velký respekt, miluju tu holku a jestli za tohle nedostane ceny, tak ať si z toho nic nedělá, protože se mnou se za odměnu, jak tady zahrála může vyspat kdy bude chtít. Pořád mám v hlavince ..pohled na prince, pohled na publikum a....., nádhera tolik síly a emocí co bylo v jednom záběru, v jednom pohledu... a o tom vlastně celá Labuť je. Je o jediným pohledu, který dokáže zodpovědět všechny ty předchozí proč, co to má znamenat, jak je to možný a další otázky, který se řadily v mé hlavě do fronty a čekaly až přijdou na řadu. (17.02.2011)