Všetci moji blízki

Libuše Šafránková zahrala židovskú matku na 100% a verte mi,že viem o čom píšem, úplne ma to položilo. Bratu už je to viac,ako dva tisíc rokov,čo si hovoril "Kto do teba kameňom ty doňho chlebom" a po toľkých storočiach vidíš sám,ako kruto si sa mýlil Šoa/ holocaust/ je toho vrcholným dôkazom. Naopak ja tvrdím a som si úplne istý,že s kameňom lepšie trafim. (04.12.2008)

Mináčův a Hubačův film Všichni moji blízcí je ukázkovým projektem, ze kterého by si měl český film brát častěji příklad. Dokumentární rámec, sevřený příběh jediné rodiny mapující nejen zlomová léta, ale i klid před bouří, je dokonalým receptem na brilantní film. Herecké stálice zde dokázali ze sebe vykřesat maximum a zapomenout na někdy až příliš laciné projekty, ve kterých jinak běžně rozmělňují svůj talent. Bez ostychu si zde užívám vynikající výkony Abrháma, Šafránkové, Bartošky, Brodské, Labudy i Vetchého, jako kdybych se s nimi setkala poprvé. A je mi po zkušenosti s další dekádou našeho filmu skutečně líto, že se obdobně ambiciózní projekty typu Lidic proměnili v holou frašku. Jakoby tvůrci zapomněli na onen základní recept interpretace lidských příběhů, které smetla válka a které dokázaly v hraném filmu odolat patrně všem formálním extrémům, mezi kterými dominuje například revoluční Daleká cesta. Především je nutné se stát součástí osudu těch lidí v obyčejných situacích, sžít se s nimi, aby po té destrukce nebyla jen prázdnou frází z učebnicového přehledového výkladu. (27.09.2011)

Téma, jakožto hodnocení i věnování siru N. Wintonovi ve mně vyvolalo přesvědčení, že tento film patří mezi zapomenuté klenoty naší kinematografie. Bohužel již během první půl hodiny jsem prozřel. Jakkoliv může být radost sledovat ansámbl prominentních herců, nevyžehlí to poněkud nudné zpracování. Ono místy až poetické vykreslení jedné židovské rodinky, která se s příchozí okupací vyrovnává po svém, mne zkrátka nedokázalo zaujmout. O to víc jsem však byl překvapen, jak na mne zapůsobila poslední třetina, která je jedním slovem strhující. Velmi emotivní a s patrnou výpovědní hodnotou. (29.02.2024)

Když pan Satinský na konci filmu ústy hlavního hrdiny vypráví: ..další vlak už nejel, 1.9. začala válka .. měl jsem slzy na krajíčku. Když pak povstal celý sál před dojmutým panem Wintonem, nemohl jsem se již udržet. Při pohledu na ostatní členy rodiny se kterými jsem film sledoval jsem zjistil, že pláčí všichni. Krásná poklona Siru Wintonovi. Když jsem se pak dodatečně dozvěděl, že nebýt jeho manželky, která při uklízení půdy jejich domu náhodou narazila na podivné krabice s fotkami dětí, čísel a jmenovek, které to pak pan Winton vše dávno po válce pověděl, musel jsem se tomuto člověku v úctě poklonit podruhé. Jen díky tomto náhodnému objevu se svět a hlavně zachránění dozvěděli o panu Wintonovi. Ta neskutečná skromnost a lidskost je odzbrojující. (25.01.2011)

Židovská tématika je - samozřejmě po právu, stále jsme jí dlužníky - až příliš v centru pozornosti; příliš v tom smyslu, že hrozí její sklouznutí do fráze, klišé, braku, tezovitého stereotypu. Přesto se čas od času i tady podaří vytvořit mimořádné dílo, které vyráží dech objevností tématu, nápaditostí scénáře, tvůrčí flexibilitou režie a jasným zaujetím herců pro jejich atraktivně jímavé role. Dětský příběh z českého maloměsta, z rozhraní národní snášenlivosti a počínajícího nacihnědnutí země, vyniká tím vším. Jsme vtahováni do současnosti děje, splýváme s protagonisty, jásáme nad jejich zdary a trneme i padáme tam, kde se proti nim staví doba a nemrav zločinu. Kousek té stříbřitě chvějivé dětské vzpomínky se podařilo mistrovsky přenést na televizní obrazovku - neméně působivý by byl i na stříbrném plátně - a postavit tak pomník muži, který udělal vše pro to, aby pomohl těm, nad nimiž zlomil svíce celý civilizovaný svět, byť ještě netušící apokalypsu židovské etnocidy. Připomenout a připomínat, že i v lidském životě naší postmoderní současnosti stále existují nadčasové hodnoty a lidé, kteří je ztělesňují, není nikdy marnotratné. A vždy je to nenahraditelně cenné a nevratné. (02.04.2008)