Útek do divočiny

[imdb: 8.2/10] | me: To čo vo mne po filme ostalo je niečo medzi neustálym premýšľaním a beznádejou, resp. smútkom. Film núti zamyslieť sa nad okolnosťami života, ... aj keď nie každý sa musí hneď vydať na nekonečnú púť do divočiny,.. je tu hlboká myšlienka úniku,... s ním spojenej slobody, ale aj samoty a strachu. Iste pasáže sú však zbytžočné, umelo predlžujú dej a nudia ... avšak tých nie je až tak veľa. Na druhej strane, podstatné množstvo scén, miest a rozhovorov je neuveriteľne krásnych. Celkovo ide o dobrodružnu výpravu spojenu so spoznávaním samého seba, iných osudov, typov, prostredí .... často krát doplnené veľmi vhodným výberom hudby ... čo k záveru ešte naberá na intenzite. Takže aj keď sa sem tam vyskytnú hluché miesta,... ku koncu som na ne úplne zabudol, pretože záver ma úplne zobral. Škoda, že miestami som mal ten pocit prázdnoty scén ... inak by to bol vynikajúci kúsok. Dávam 85 %. (08.04.2009)

Vzdal se všeho, aby si splnil svůj sen, a i když ho to stálo to nejcennější, co vlastníme, věřím, že neměl čas litovat. Velmi silný zážitek, který je (více propracovanější a rozsáhlejší než 127 hodin) přes svou delší stopáž rychle utíká a ani na chvilku nenudí. Podkreslující hudba je výborná a Seana Penna bezmezně obdivuju. (06.08.2012)

(1001) Je úžasné, jak se Seanu Pennovi podařilo vyrobit film o lese, přírodě a samotě, aneb všech věcech, které mám ráda, a přitom zřejmě nerozumět ani trochu ani jedné z těch věcí. Jako kdyby to naschvál podvratně točil tak, aby hlavní hrdina vypadal jako největší naivní/arogantní blbec, co kdy žil. A obsazení Emila Hirsche ničemu nepomáhá, protože ten mi v jakékoliv roli vždycky přijde trochu jako záporák. A tady tedy hodně. Má takový ten maniakální pohled očí, který je možná vhodný pro druh tohohle hrdiny, ale taky mi prostě zabraňuje se do něj vcítit a jít příběhem s ním. A je mi jedno, kolik záběrů přírody tam pan režisér nastrká, když to vypadá jako prohlížení pohlednic a ne jako že je divočina (druhou) hlavní postavou filmu. (Což by měla být, podle mě. A jde to udělat, viz např. Debra Granik - Beze stop, Iñárritu - Revenant, Coenovi - Tahle země není pro starý, Sheridan - Wind River, a tak dále a tak dále.) Když si tedy stěžuji, že se mi tento film nelíbí, vlastně si tím víc než na cokoliv jiného stěžuji, že mi přijde, že Sean Penn nemá fantazii a že Eric Gautier je jako kameraman docela kýčař. Ale když jsem se zamyslela, jestli něco Penn dělá správně, tak jsem dospěla k názoru, že je velmi dobrou volbou, že je vypravěčem příběhu (když už tam nutně chce vypravěče příběhu) hrdinova sestra a nikoliv on sám, protože v tu chvíli by se to troušení mouder a životních pravd stalo absolutně nesnesitelným. Takhle je tam alespoň nějaké síto a odstup, i když se pořád jedná o postavu do příběhu silně angažovanou. Už ale nevím, jestli na to Penn přišel sám a nebo jestli si to jen půjčil od Krakauera, protože ten, pokud vím, se sestrou na své knize spolupracoval velmi úzce. (A kruci, ještě si neodpustím poznámku o hudbě, protože správně zvolený soundtrack pro mě dokáže pozvednout i film, který po jiných filmařských stránkách v mých očích pokulhává. A hudba "Útěku do divočiny" podle mne selhává v tom, že je extrémně monotónní a v průběhu filmu se nijak nemění její poloha/povaha. Píseň, která hraje k úplnému konci, se nijak neliší od písní, které jsme slyšeli u přátelství s hipíky či se staříky, jízd vlakem, práce s kombajnem, zakládání tábora, nijak se prostě neodlišuje, negraduje, nepřekládá velmi zásadní emocionální informace, jichž jsme právě byli svědky. A to je pro mě poslední hřebíček do rakve.) P.S.: Hal Holbrook rules. (komentář 19. 3. 2019) (06.03.2009)

No spatny to rozhodne neni, hlavne zasluhou paradni Pennovo rezie, spouste peknejch zaberu, docela slusny hudbe a dokonalymu Hirschovi, kterej tady kuli roli pekne hubne. Jenze co je to platny, kdyz ma film naprosto zbytecny dve a pul hodiny, nic moc se tu nedeje a proste sem ten dej moc nemoh pobrat. Kdyby to tvurci pojali jako dobrodruznej film o typkovi, co nestoji o karieru a penize a tak se rozhodne potulovat po americe a splnit si sen v podobe cesty na Aljasku, tak je to parada. Jenze tady je to pojaty jak kritika spolecnosti, Hirsch se kolikrat chova jak hovado, jednu chvily nechce zadny penize a za chvily uz vesele nejaky vydelava, i kdyz vypada jak vagus tak si ho vsichni okamzite zamilujou a furt mele, jak chce do prirody, ale v momente, kdy se konecne dostane na Aljasku, tak behem minuty nalitne do autobusu, misto aby chrapal nekde pod stromem. Proste mi prislo, jak kdyz film jednu chvily ukazuje jedno a za chvily si protireci necim jinym. Navic kde vzal tu zaverecnou fotku, kdyz jeho nejvetsi technika byla stara puska, fakt netusim. Jinak ten konec je spis smesnej, cekal bych, ze po dvou letech potulovani a ziskavani zkusenosti predvede neco lepsiho. Nicmene filmu trochu pridava na zajimavosti, ze je podle skutecnejch udalosti. Celkove to fakt zachranuje rezie, diky kery film prakticky nenudi a bezchybnej Hirsch, i kdyz se kolikrat kuli scenari musi chovat debilne. (11.02.2009)

Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared! (19.03.2008)