Útek do divočiny

No spatny to rozhodne neni, hlavne zasluhou paradni Pennovo rezie, spouste peknejch zaberu, docela slusny hudbe a dokonalymu Hirschovi, kterej tady kuli roli pekne hubne. Jenze co je to platny, kdyz ma film naprosto zbytecny dve a pul hodiny, nic moc se tu nedeje a proste sem ten dej moc nemoh pobrat. Kdyby to tvurci pojali jako dobrodruznej film o typkovi, co nestoji o karieru a penize a tak se rozhodne potulovat po americe a splnit si sen v podobe cesty na Aljasku, tak je to parada. Jenze tady je to pojaty jak kritika spolecnosti, Hirsch se kolikrat chova jak hovado, jednu chvily nechce zadny penize a za chvily uz vesele nejaky vydelava, i kdyz vypada jak vagus tak si ho vsichni okamzite zamilujou a furt mele, jak chce do prirody, ale v momente, kdy se konecne dostane na Aljasku, tak behem minuty nalitne do autobusu, misto aby chrapal nekde pod stromem. Proste mi prislo, jak kdyz film jednu chvily ukazuje jedno a za chvily si protireci necim jinym. Navic kde vzal tu zaverecnou fotku, kdyz jeho nejvetsi technika byla stara puska, fakt netusim. Jinak ten konec je spis smesnej, cekal bych, ze po dvou letech potulovani a ziskavani zkusenosti predvede neco lepsiho. Nicmene filmu trochu pridava na zajimavosti, ze je podle skutecnejch udalosti. Celkove to fakt zachranuje rezie, diky kery film prakticky nenudi a bezchybnej Hirsch, i kdyz se kolikrat kuli scenari musi chovat debilne. (11.02.2009)

Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared! (19.03.2008)

Adrenalínová debilita, vezúca sa na vlne toho, čo sa považuje za dobrodružné. Nie v mysli, ale v odraze mnohých myslí sprostredkovaných rôznymi spôsobmi. Dobrodružnými web stránkami, facebookom, videofilmami, festivalami horských filmov, magazínmi, cestopismi a podobne. Toto nie je útek od spoločnosti, ale egoistické užívanie si výdobytkov na základe rád podávaných uvedenými lákavo sa blyštiacimi informačnými zdrojmi. Presne ako sa uvádza v obsahu: tu ide o snahu svetu ukázať, ako byť výnimočný medzi výnimočnými! Čiže presne, to, k čomu nabáda celý reklamno-zábavno-náučný priemysel a presne to, vďaka čomu vzniká masa výnimočne výnimočných, športovo zdatných, no zároveň myšlienkovo aj výzorovo neuveriteľne príbuzných indivíduí. Kmeň alternatívy, zdieľajúci snahou vytvoriť alternatívu alternatívnej alternatívy sa vracia k zatuchnutej politickej konzervativite a už vytvorenému mocensky fašistickému systému. To, že niektorí z nich pri túžbe žiť v lese neovládajú botaniku, no zároveň sa cítia byť povolaní živiť sa zmesou paleo stravy a bylín, je len a len pre takýchto vševedkovských všadebolov príznačné. Hoci, ako film ukazuje, niekedy aj veľmi smutné. (14.05.2014)

Vzdal se všeho, aby si splnil svůj sen, a i když ho to stálo to nejcennější, co vlastníme, věřím, že neměl čas litovat. Velmi silný zážitek, který je (více propracovanější a rozsáhlejší než 127 hodin) přes svou delší stopáž rychle utíká a ani na chvilku nenudí. Podkreslující hudba je výborná a Seana Penna bezmezně obdivuju. (06.08.2012)

„Aljaška? Pred akým peklom to utekáš?“ Napriek živým podporným figúrkam (skvelí Vaughn a Stewartová patria len k špičke ľadovca pozoruhodných ľudí, akých hrdina na svojej road movie postretal) a ďalším parádnym plusom (prekrásna výprava, silný scenár) by som si ÚTEK DO DIVOČINY druhý raz nepozrel (GRIZZLY MANA áno – a už som to aj splnil) a ak áno, tretí už asi nie. Chýba mu návyková zábavnosť (nie v štýle komédie) alebo je prehnane dlhý. Musím ale dať 80%, lebo mám rád JEREMIAHA JOHNSONA a toto je jeho moderný remake. Navyše vznikol podľa skutočných udalostí (ale to vraj aj JEREMIAH JOHNSON...), čo mu dodáva zvláštnu „osudovú“ atmosféru. Najviac sa mi ale páčil pocit, ktorý neviem opísať, no ktorý sa vedľa mňa na gauči uhniezdil najneskôr pri desiatej minúte a do konca neodišiel – snímka na mňa pôsobila nezávisle. Ako keby si jeden starý prefajčený kontroverzný rebel zobral do vrecka ošúpaného kabátu zopár miliónov dolárov, ktoré si zarobil za HRU a iné komerčné blbosti, objednal si na tri mesiace otrieskanú dodávku, nasáčkoval do nej kameramana, zvukárov a hercov, sám si sadol za volant a niekde s prepáčením v prdeli sveta (ale v krásnej prdeli sveta) za pár šupov strieskali poetický film, ktorému je jasné, že ťažké milióny tak či tak nezarobí a tak sa nebojí experimentovať. (27.05.2011)