Control

Výborný nápad staviť na čierno-bielu kameru ktorá podtrhuje pochmúrnu atmosféru celého snímku. Ian bol vybratý aj zahraný skvele, páčil sa mi aj výber Annik - krásne dievča. Film má pre mňa osobné kúzlo, hudba Joy Division ktorej holdujem už dlhé roky nemá chybu a....čo dodať? Hádam len... "Love, love will tear us apart...again." (01.09.2010)

Od Joy Division okrajovo poznám a veľmi sporadicky počúvam "predsamovražedný album" Closer. Nie je to príjemné počúvanie, je jasné, že to nezložil a nenapísal životný optimista, ale melancholická duša resp. ako sa hovorí v Stene- "bleeding heart of artist". Do tohto filmu som išiel kvôli Corbijnovi a absolútne nič som neočakával. To ako to na mňa celé pôsobilo, čo som prežíval- to všetko by zaplnilo celú stranu, tak to zhrniem tým, že po dopozeraní som bol rozhodený na márne kúsky, pocity mňou lomcovali ešte dva dni po projekcii, atď, atď...Prečo je to tak neviem dať do slov alebo možno v rámci svojich obranných mechanizmov ani nechcem..Nesmierne silný zážitok napriek skupine, ktorá ide (išla?) mimo mňa...Také "detaily" ako geniálny hlavný predstaviteľ a celá formálna stránka je už "len" bonusom... (01.06.2011)

Ian Curtis. Zpěvák a textař. Člověk. Control je jeho biografií, mnohem víc je však poctou jeho osobnosti a talentu. Režisér Corbijn nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do Curtisovy rozervané duše zmítané láskou a nenávistí, bolestí, depresemi a strachem z vážné nemoci. Přijměte tu nabídku, nebudete litovat. (23.05.2008)

Vizuál vládne! Ale dějově to občas vázne a napříklád druhá půlka filmu už mě trochu nudila. I když kouká se na to hezky a spousta momentů je výtečných (obzvlášť některé rekonstrukce koncertů Joy Division, ze kterých mrazí). Pokud se podíváte i na 24 HOUR PARTY PEOPLE, budete mít kvalitní vzdělání! 70% (09.04.2008)

Ano, jak praví oficiální text distributora, Control má šanci zaujmout i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali, nicméně pro takové lidi bude nejspíš jen dalším průměrným dramatem o výjimečném umělci, kterého zničily duševní poruchy, alkohol a drogy. Čím větší jste ovšem v mládí byli dekadenti, čím víc černé jste nosili, čím víc cigaret kouřili a Joy Division, The Cure či Depeche Mode poslouchali, tím větší má tento film potenciál vás emočně zasáhnout. Osobně jsem na hudbě JD, Bowieho, Iggyho Popa, Kraftwerku, Velvet Underground, zkrátka téměř všech, co jsou slyšet v soundtracku, vyrostl. A Control, natočený, když mi bylo 17 a zakládal jsem svoji vlastní kapelu, se stal jedním z téměř iniciačních snímků. ,,Pojďme se vzít," řekne Ian Curtis Debbie v podstatě hned na začátku. Střih a už jsou svoji. Střih a už je založena kapela. Film se u ničeho zbytečně nezdržuje, není polopatický, na rozdíl od hitů posledních let (Bohemian Rhapsody, Rocketman) citově nevydírá. To zdánlivě nejdůležitější zamlčuje - když JD hrají v Londýně před prázdným klubem, dozvíme se to jen z detailů na jejich obličeje. Když se Curtis oběsí, vidíme jen provaz, jak se napne. Je chladný, undergroundový, krásně (ne)barevný. V hlavní roli tu není bulvární pohled na výjimečného člověka, ale prostředí. Post-punková Británie 70. a 80. let, slušivé kabáty, synťáky, deprese, spousta cigaret a kluci, co se poprvé v dějinách nestydí být citliví. A k tomu všemu výborný výkon Sama Rileyho, na kterém může jeden oči nechat. Ian Curtis už není, mých 17 už taky dávno není. Ale Control tu pořád je. A pořád zatraceně dobrý. (14.10.2020)