Control

mff bratislava/ hudobný fotograf a klipár anton corbijn sa vo veku 52 rokov rozhodol natočiť svoj hraný celovečerný debut a vznikol dvojhodinový sugestívny biografický hudobný film o veľmi krátkom a divom živote kultového lídra anglickej postpunkovej kapely Joy Division . . . film na debut nesmierne vyzrelý, čo dokazuje, že režisér točil o tom, čo pozná, že sa pohyboval vo vodách, v ktorých sa cíti ako doma, že vie, o čom točí . . . herecký výkon hlavného hrdinu bol pchvatný, tento neznámy mladý herec ma upútal natoľko, že to pokladám za jeden z najvýraznejších hereckých debutov (i keď si nie som istý, či debutoval, mám pocit, že asi áno) posledných rokov . . . hudba je, samozrejme, vynikajúca, filmárske remeslo (kamera, strih, dramaturgia, práca s motívmi, expozíciou nových postáv a tém) je excelentná, veľmi silný filmovo/hudobný zážitok, ktorý odporúčam všetkým (nielen priaznivcom tejto kapely, pretože ja som o nej a Ianovi Curtisovi skoro vôbec nič nevedel a i tak ma to oslovilo a vzalo, jediné, čo som od nich/o nich kedy mal možnosť zaregistrovať, je pieseň Love will tear us apart objavivšia sa už na soundtracku Donnie Darca . . .) naozaj stojí za to . . . film vznikol podľa románu Deborah Curtisovej, Ianovej manželky (veľmi dobre stvárnenej Samanthov Morton), takže máme možnosť sa pozrieť na mladého textára a charizmaického speváka Iana nielen stroho faktograficky, ale sledovať túto rozorvanú a epilepsiou silnú osobnosť aj v súkromí, ako otca, manžela, mladého muža, ktorého na prahu dospelosti dostihli veľmi fatálne existenciálne problémy, podobne sú veľmi autenticky a farebne (napriek tomu, že je film čiernobiely) zachytené tak atmosféra, ako aj figúrky hudobnej scény tejto špecifickej doby a tohto špecifického regiónu, i keď ako sám autor tvrdí, tento biografický film nie je návratom do minulosti za účelom vyvolania nostalgických spomienok a pocitov, ale s univerzálnym presahom sa snaží pochopiť na obraze vtedajšej doby všeobecne isté princípy doby súčasnej, hľadá analógie a analyzuje ich, i napriek tomu, že v podstate poznávame konkrétne postavy, členov kapely, manažéra, zvodnú femme fatale Annik, všetko jemne vykreslené a veľmi presne zrežírované/zahraté . . . hneď prvý film zhliadnutý na mff 2007 a už adept na jeden z najlepších (uvedený v súťažnej sekcii pvých a druhých hraných filmov) a skutočná lahôdka, ktorú si veľmi rád pri najbližšej príležitosti pozriem ešte raz. (02.12.2007)

Když je něco děláno s láskou, musí se to ve výsledku projevit. To je i případ tohoto pozoruhodného životopisného snímku. Příběh Iana Curtise a kapely Joy Division je projektem Antona Corbijna ( jednoho z nejuznávanějších současných tvůrců portrétní fotografie na světě ), což se na výsledné podobě snímku značně projevilo. Nutno dodat, že veskrze pozitivně. Pro Antona to byla srdcová záležitost, protože se kvůli této kapele přestěhoval z Holandska do Londýna, aby, jak sám říká, " byl tam odkud pocházela jejich hudba ". Ač jsem nebyl ( schválně píši v minulém čase) fanouškem Iana, tak tento snímek ho ze mě jednoduše udělal! Film je natočen černobíle a vypráví ryze anglický příběh, viděný ovšem evropskýma očima a sleduje posledních sedm let života Iana Curtise. Od jeho prvních experimentů s drogama, po založení kapely, seznámení se s manželkou Debbie, jsme svědky jeho vnitřního vysilujícího boje, epileptických záchvatů a vše je završeno Ianovou sebevraždou v roce 1980. Vynikající herecký výkon zde podává Sam Riley. Jeho Ian se nám před očima proměňuje z energického básníka a člověka plného sil a chuťě do života v unaveného a naprosto " vyždímaného" a vyčerpaného ( zpěváka ) člověka. Sam se do postavy Iana naprosto vžil, on se jím jednoduše stal. Když k tomu přidáme vynikající černobílou kameru Martina Ruheho, to vše v pozoruhodné režii Antona Corbijna, musím konstatovat, že jsem právě shlédnul jeden z nejlepších ( nejen! ) životopisných snímků, co jsem měl doposud možnost vidět a za výslednou podobu by se rozhodně nemusel stydět nejeden renomovaný a cenami ověnčený filmový režisér! Skvělá podívaná 95%, smekám. (01.06.2009)

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division. (26.02.2008)

Pokud jde o Joy Divison jsem like a virgin, nehodnotím, co a jak bylo nebo nebylo a na čem si režisér vylámal zuby nebo dostál cti ... z hlediska historie kapely. Jednodušší už jsem to mít nemohla, jen jsem se dívala a poslouchala, chvílemi polkla nebo - když někdo pronesl mou větu, protože se mu zrovna stalo, co někdy mně - uronila slzu. Bezpochyby nejvíc na mě zapůsobil Sam Riley ... zahrál Iana Curtise jako anděla, který měl smutné oči, i když letěl nahoru. Měl hudbu, lásku, slávu, přesto byl na sebe sám a ta osamělost neřvala, jen tak tiše černobíle sténala a to bylo to, co se mi na Control moc líbilo. (30.04.2008)

Mno..očekávala jsem od Control asi něco trochu jiného, než co se Anton C. rozhodl natočit - měla jsem za to, že se zde bude nahlížet více na kapelu a celkové prostředí, než na osobu frontmana, asi nejvíc mne ovšem zklamala obrazová chudoba. U Corbijna coby režiséra videoklipů jsem doufala v kvalitní střih, kameru, zajímavé záběry z koncertů, pohledu na industriální Manchester...a ono nic. Přes tohle bych se docela přenesla a překousla i ono zaměření na osud Iana Curtise, kdyby se někdo obtěžoval s lepším psychologickým prokreslením postav. Všichni včetně hlavního hrdiny byli jen zběžně načtrtnuti, což je u snímku, který je převážně niterně zaměřen, dost na škodu. Postupem času to víc a víc únavně ztrácelo tempo a konečné Curtisovo pověšení bylo aktem úlevy nejen pro něj. (26.11.2008)