Control

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)

Cotrol je nalaďen na stenou vlnu jako hudba Joy Division. Lépe by film o Ianu Curtisovi natočit nešlo. Stejně jako jeho hudba i tento film skýtá jakousi temnou a smutnou krásu utopenou v moři beznaděje. Pro mě se tento film stal neodlučitelnou součástí fenoménu Joy Division, je to plnohodnotný díleček v mozaice jejich díla. Jelikož jsem s dílem A. Corbjina obeznámen, byl jsem velice zvědavý jak dopadne jeho první film a rozhodně jsem jen a jen příjemně překvapen. Temné, bezútěšné, ale krásné záběry jakoby vyjadřovlay Ianův stav mysli. Téměř každý záběr je v promyšlené kompozici a nezapře režisérův hlavní job. Sam Riley je geinální. Film je také spravedlivý, ukazuje jaký má to, co postihlo Iana, devastující účinek na všechny v okolí. Na manželku s dítětem, na milenku, na nadějnou kapelu a hlavně na něj. (22.09.2008)

Když je něco děláno s láskou, musí se to ve výsledku projevit. To je i případ tohoto pozoruhodného životopisného snímku. Příběh Iana Curtise a kapely Joy Division je projektem Antona Corbijna ( jednoho z nejuznávanějších současných tvůrců portrétní fotografie na světě ), což se na výsledné podobě snímku značně projevilo. Nutno dodat, že veskrze pozitivně. Pro Antona to byla srdcová záležitost, protože se kvůli této kapele přestěhoval z Holandska do Londýna, aby, jak sám říká, " byl tam odkud pocházela jejich hudba ". Ač jsem nebyl ( schválně píši v minulém čase) fanouškem Iana, tak tento snímek ho ze mě jednoduše udělal! Film je natočen černobíle a vypráví ryze anglický příběh, viděný ovšem evropskýma očima a sleduje posledních sedm let života Iana Curtise. Od jeho prvních experimentů s drogama, po založení kapely, seznámení se s manželkou Debbie, jsme svědky jeho vnitřního vysilujícího boje, epileptických záchvatů a vše je završeno Ianovou sebevraždou v roce 1980. Vynikající herecký výkon zde podává Sam Riley. Jeho Ian se nám před očima proměňuje z energického básníka a člověka plného sil a chuťě do života v unaveného a naprosto " vyždímaného" a vyčerpaného ( zpěváka ) člověka. Sam se do postavy Iana naprosto vžil, on se jím jednoduše stal. Když k tomu přidáme vynikající černobílou kameru Martina Ruheho, to vše v pozoruhodné režii Antona Corbijna, musím konstatovat, že jsem právě shlédnul jeden z nejlepších ( nejen! ) životopisných snímků, co jsem měl doposud možnost vidět a za výslednou podobu by se rozhodně nemusel stydět nejeden renomovaný a cenami ověnčený filmový režisér! Skvělá podívaná 95%, smekám. (01.06.2009)

Všechny filmy o hudebních legendách mají stejnej průběh - outsiderství, leč talent - snaha o průlom do světa - radost z něj - sláva - zbavení se břemen v podobě manželek, co doma máchaj plíny - milenky - deprese z vytoužený získaný slávy - a pád. Někdy následuje "recover" fáze, leč většinou se o takovejch netočí. Všechny mají schopnýho hlavního představitele (Kilmer, Phoenix a jemný Riley, jehož smutnej kukuč znásilněné divy mě bude provázet ještě dlouho). Control se odlišuje svým ryze melancholicky černobílým pojetím, specifickou, depresivní hudbou JD a faktem, že zde nefigurovaly divoký drogový večírky s haldou grupies a rvačky, ale často stačí jen démoni čistě (skoro)přírodní. Nevím, do jaký míry je zde život Iana Curtise, kluka, co byl fascinován legandama, který to zabalily v mládí a tak se k nim pod tíhou okamžiku zbytečně přidal, zkreslen očima milující Debbie, podle jejíchž memoárů film vznikal, ale uslzenej pohled poraženýho kolouška a specifickej epileptickej tanec si budu tak jako tak pamatovat ještě dlouho. Poslechu JD pro mě dodává Control další rozměr. A o to mi šlo. (23.05.2012)

Řeknu na začátek dvě nejpodstatnější věci a to výtečná hudba a Sam Riley. I když jsem teda určitě o skupině Joy Division něco slyšel, tak post-punk, nebo jak se přesně jmenuje tenhle hudební styl, jsem nikdy neposlouchal. Ale hned od poslechu první písničky, kterých je ve filmu opravdu hodně se mně tahle hudba dostala celkem pod kůži a nějak nechce ven...Nevím, jestli přesně takhle zněla skupina v originále, ale pokud ano, musel to být opravdu hudební zážitek. Je opravdu velmi jednoduchá, ale přitom melodická a nádherná. No a Sam Riley tomu všemu nasadil korunu svým ztvárněním Iana Curtise. Jeho nálady, pocity, vystoupení při koncertech, jeho psychické problémy ztvárnil dokonale a vůbec bych se nedivil, kdyby za svůj výkon dostal nějakou cenu. Jinak bych tenhle film rozhodně neocenil plným počtem, možná to není úplně čistá pětka, ale tenhle snímek se mně včera naprosto trefil do mojí filmové nálady a opravdu se mně moc líbil. No a Samatha Morton jako jeho filmová manželka, tam teda maskéři odvedli obrovský kus práce, vypadá opravdu o 10 let mladší. (03.09.2014)