Sláva filmovému tvorcovi!

Po Takeshis druha sebareflexia na dekonstrukciu (nielen) vlastnej tvorby a kultury z ktorej vychadza. Zanrova prechadzka Kitanovou predchodzou tvorbou sa postupne transformuje do skecovej sarady. Subezne s tym zial aj sviezost komicko-kritickych sekvencii v samolube sebaopajanie a zbytocne natahovanie x-plicitne sa vrsiacich sekvencii s identickym podtextom, ustiace do straty divakovho zaujmu. Diagnoza stavu Takeshiho mysle v zavere z ust doktora je totiz divakovi uz davno jasna aj predtym... (03.12.2007)

Na me to byl uz mozna mooc velkej ulet. Zacatek vypadal slibne a musim uznat ze dost veci me pobavilo, protoze znam jeho predchozi tvorbu. Ale po te co se po nekolika nepovedenych pokusech Beat Takeshi rozjizdi pribeh dvou zen a v tomto momente zacal muj zajem znacne opadat. Bylo tam par zajimavych a vtipnych mist ale film po druhe pulce upada a ja poradne nevedel kam se ma film vlastne ubirat. Radim tento snimek mezi jeho slabsi kousky. Myslim ze by Beat Takeshi mel zrusit slib, ze uz nenatoci zadnou gangsterku. (11.03.2008)

Slava filmovemu tvurci je po Takeshis dalsim Kitanovym filmem, ktery sam tvurce popsal jako "creative destruction". Jedna se skutecne o destrukci, ktera je kreativni, ci o destrukci tvurce ["crator destruction"]? Predem upozorneni - k uplenumu vychutnani Slavy filmoveho tvurce je nutne znat nejenom valnou vetsinu tvorby samotneho Takeshiho Kitana vcetne jeho televizni prace, ale byt i natolik sbehly cinefil, ktery krom orientace v tom vysokem, rekneme transcendentalnim umeni ma prehled o vsem tom pokleslem, rekneme transgresivnim._____ "Resenancni umelec", ktery prochazi napric pribehem se svou loutkou, jez za nej zaskakuje v nasilnych anebo pro tvurce ne az tolik zazivnych scenach, v prvni polovine destruuje sam sebe, kdy se snazi natocit dalsi kitanovku. Pak si rovzpomene, ze se zarekl, ze uz to neudela a nesklouzne k uzivani zbrani, popr. nasili, prechazi v druhe polovine k pokusu o natoceni zanrovych podivanych, jez ale nesou autoruv rukopis. Vse je zavrseno dlouhatanskym dada pribehem, jehoz humor tezi z trapnosti. Otazkou ale stale zustava, komu nalezi onen hlas naratora?_____ Kitano uz nepotrebuje pred sve jmeno davat "Beat" pokud vystupuje ve filmu i jako herec, uz je zcela sam za sebe, cloveka pisiciho knihy, malujiciho obrazy, delajici vysinute japonske zabavni televizni show a tocici filmy s velice jemnym, az absurdnim smyslem pro humor. Vsechny tyhle profese jsou ve filmu tematizovany a vsechny v zaveru vytrisknou v prehlidku ohromne fantazie [copak onen malir nenamaluje svuj obraz?], postava rezisera, herce, komika, moderatora, spisovatele i malire je definitivne zlikvidovana a vznika jedna z nejlepsich persiflazi, jake kdy byly natoceny, a pro divaka pak prani, aby bylo vic umelcu jako Kitano anebo Kaufman, kteri se ze sve filmarske a scenaristicke krize dokazi takhle utahovat a dospet az do godardovskeho stadia. (03.12.2007)

Druhý z filmů, jež kreativně destruují dosavadní Kitanovu kariéru. Jestliže Takeshis podráželi diváka, celý film stál na prolínání snu a reality a byl destruován (přinejmenším zdánlivě) zevnitř, byť se ukázalo, že v posledku tu žádná hloubka není (záměrně) a zůstává jen vnějšek. Zde je naopak vše od začátku jasně nastavené: už jen tím, že hrál-li v předchozím filmu Beat Takeshi dvojroli, zde ma naopak plastového dvojníka sebe sama. A hned první záběr, kdy tato figurina zajíždí do tunelu na elektromagnetickou rezonanci, je tak naprosto zcizující, stejně jako následný komentář rámující a popisující Kitanovy snahy o natočení filmu poté, co vyhlásil konec s násilnými jakuzárnami. Celý film je vlastně sledem nezdarů v různých žánrech, přičemž Kitano sebereflexivně každý ze zde představených segmentů nějak připodobňuje některému svému filmu či svým trademarkům (ať už formálně či obsahově) a přitom ukazuje jak málo stačí aby z nich byly naprosté nepodarky. Jeden z v tomto ohledu nejpozoruhodnějších momentů přichází, když si uvědomíme, že film, který jako první začíná fungovat a dostane o trochu delší stopáž, neodkazuje na žádné z jeho režijních děl, ale na film Krev a kosti, kde ovšem Kitano ztvárnil snad nejsilnější roli své herecké kariéry. A zde se právě ukazuje, jak moc si je Kitano vědom toho, že jeho zvláštní tvůrčí přístup k věcem prolíná napříč herectvím i režírováním a jeho osobitá kombinace stoicky minimalistického projevu s extrémním násilím, toto podivuhodné rošťáctví prostupuje i filmy, kde "jen" hraje a v jistém smyslu jim dává jednotného ducha jen silou své osobnosti. Když se konečně cestou přes (mimojiné) jakuzárnu, ozuovský film, romanci či J-horror dostaneme k tomu "pravému příběhu" (mimochodem v žánru sci-fi, kde je vše ještě umělejší než ta trocha CG efektů, kterých se tu dočkáme), nejde též vposledku o nic jiného než o sled gagů. Ale Kitano tím neukazuje nic míň než to, že dokáže i ze svou ujetě televizní stránkou vtrhnout do celovečerního filmu (kde byl tento druh humoru sice téměř vždy přítomen, ale pokaždé nějak tlumen či vyvažován) a dokažé po sobě zanechat opravdu pořádnou spoušť (o té se už ale nebudu rozepisovat, abych někomu nezkazil zážitek z konce, který sice rozhodně není nikterak narativně moivovaný, natož vypointovaný, ale rozhodně patřičně úderný!) (14.12.2007)

Kde Takeshis bylo dadaisticky zábavné, Sláva režisérovi je nepochopitelná a šílená. Přitom začátek, kdy Kitano zkouší točit různé typy filmů a nějaký zádrhel mu to překazí, je výborný. Jenže druhá půlka a celistvý film se zvrhává v nepopsatelné cosi, u čehož jsem se častěji nudil než bavil. Ale schválně si při vstupní prohlídce všimněte, jaká jména jsou napsaná u výsledku vyšetření. (06.04.2008)