Persepolis

Vynikající snímek na poli animovaných děl nás zavádí do prostředí íránské metropole a představuje nám historii této země od rozkvětu až k pádu. Seznamuje nás s Marjane Satrapi, dívka vyrůstající v pokrokové rodině, která byla zapojená do komunistického a socialistického hnutí. Sonduje osud zoufalé ženy, vzpomínající na raná léta jejího života. Navštěvovala francouzské lyceum, kde byla jako dítě svědkem vzrůstajícího potlačování občanských svobod a dopadu íránské politiky na každodenní život. Příběh je zakreslován očima dítěte, a proto zachycuje pohled na svět s veškerou její nevinností, fantazií a nadšenou rozkošností. Sledujeme, jak tamější režim působí na obyvatelstvo. Způsob, jakým musí čelit vyčerpávajícím a nekončícím bojům o svá práva, rovnocennost a svobodu. Za projevy svých názorů jsou tvrdě trestáni, stávají se oběťmi zvěrstev a mučení ve vězení. Děj zde nastiňuje osudy lidí, kterých se nejvíce týká místní dění, jsou vzniklou situací nejvíce biti. Ukazuje obyvatele plné nadějí, že konečně příjde změna, jenže jsou znovu a znovu klamáni. Už dávno skončila vyhlídka na lepší zítřky. Naopak se Írán propadá do hlubší propasti… Dostaví se změna oblékání, bída, nedostatek jídla. Poslední zbytky svobody jsou ty tam. Ženy jsou znevýhodňovány, ze země vzniklo vězení, atmosféra dusivá a plná nespravedlnosti. To vše v 2D animaci s převládajcí černou a bílou barvou, přičemž zajímavé jsou pasáže, kdy Bůh promlouvá s Marjene. Věrně ztvárněné až mrazivé. Vždyť kdo by mohl nejlépe popsat danou situaci než ten, kdo ji zažil? Marjene Satrapi dnes žije v Paříži, kam utekla ze strachu před íránským režimem. (20.05.2008)

Nádherně stylizované karikatury položené do úrovně komiksu a stylově rozpohybované, v šedé barvě, často zahalené kouřem cigaret.. Ze začátku byl pro mě tento snímek silným kafem - těžko dnes asi někdo primárně od filmu očekává lekci z historie Íránu - jenže ona historie se nakonec zdá býti velmi zajímavou, a navíc je podávána z ruky malé, dospívající, a nakonec zralé ženy, Marjane, jejíž autobiografií vlastně snímek je. Od doby Les Triplettes de Belleville konečně další výborný animák pro dospělé. (05.05.2008)

Scénář: Vincent Paronnaud, Marjane Satrapi .. V dětství je každý fascinován i zmaten světem dospělých, kdy realitu vstřebává s velkou porcí naivity. Když k tomu přidáte fundamentalismus, revoluční pnutí, válečný konflikt, musí Vás to nějak poznamenat.. Marji Satrapi nám na příběhu svého dětství a dospívání stručně shrne smutné dějiny Íránu i to, do jaké, dodnes zachované, absurdní podoby přerostl. Ženský pohled na dané okolnosti vítám, jelikož na ně jsou kladeny ještě větší omezení, než na tamní mužskou populaci. Dobu a především sebe zobrazuje se značnou ironií a vtipem, při kterém mnohdy spíše tuhne neustálý lehký úsměv na tváři. Zvolená, většinou bezbarevná, animace vycházející z komikové předlohy je výborná, s neotřelým stylovým šarmem. Persepolis je chytrou sondou a odlehčeným pohledem na velký problém současného prozápadního světa, jaký Írán se svým režimem bezesporu představuje. Pochybuji, že Teherán oficiálně uvidí Persepolis dříve, než bude opět někým vybombardován a přiveden na cestu otevřenosti, individuality, svobody. Jenže to je téma spíše pro volné pokračování, asi už ne tolik zábavné. 85%. (29.11.2007)

"Tolik jsme toužili po štěstí, že jsme zapomněli, že nejsme svobodní" Věřit v reinkarnaci a moci si na mapě světa vybrat místo, kde bych se chtěl v příštím životě narodit, můj zrak by jistě nespočinul na území jihozápadní Asie. Jenže některé věci si nevybíráme, některé věci musíme akceptovat takové, jaké jsou a nějak se s nimi poprat. Marjane Satrapiová pochází z Íránu, z krajiny, o které má asi málokdo přehnaně pozitivní mínění, nicméně z krajiny, kde také žijí obyčejní lidé se smyslem pro humor a kupou obyčejných starostí. Bohužel i starostí méně obyčejných, nad kterými my, kterých se přímo netýkají, rádi přivíráme oči. Jednu z možných cest, kterak tyto starosti nebrat na lehkou váhu a zároveň z nich nezešílet, představuje Persepolis, původně půvabný komiks, nyní neméně půvabný animovaný film. Satrapiová postupně vzpomíná na své vzpurné dětství, puberťácký idealismus, dospívání „na západě“ a první krůčky neprobádanými vodami „angažované“ činnosti. Tato dáma, sympatická mimo jiné snahou o upřímnost k divákům i sobě samé, vyniká vřelým vztahem k nadsázce a schopností pohlížet na některé události se zdravým odstupem. Kromě toho, že zvíte něco o komplikované íránské politické situaci a obdobně nesnadném postavení tamějších žen, uslyšíte, co asi probíhá hlavou dozrávající dívce a uvidíte, jak na íránské škole probíhá seznamování studentek s Botticelliho Zrozením Venuše. Pro život autorky platí známé úsloví „uvěřím čemukoliv, ovšem za předpokladu, že je to naprosto neuvěřitelné“. Věřil jsem každé slovo – něco podobného dokáže vymyslet jedině život. Zdaleka nejpůsobivější byla poměrně obsáhlá pasáž situovaná do Vídně, pracující nadále s autorčiným oblíbeným sarkasmem a navíc uštědřující nepříjemné podpásovky nádhernou definicí toho, co považují za anarchii na východě a co považují za anarchii ve „vyspělých zemích“. Ti první neváhají vzít do rukou zbraně a vyběhnout do ulic (i když to k ničemu nevede), ti druzí si dají scuka v nějakém lesíku, píjí ohnivou vodu, kouří dýmky míru a zpívají protestsongy (což nejenže k ničemu nevede, ale hlavně to nikoho nic nestojí). Jestliže nedokážu vyhmátnout nějaký neduh ohledně obsahu a pojetí příběhu, režii bohužel musím vytknout dosahování kýženého dramatického efektu malinko kostrbatou cestou. Rovněž zamrzí podceňování nespoutaných vizuálních možností animovaného filmu. Někdy by jeden svěží nápad animátorů vydal za hromadu slov, jež se díky citlivě vybraným dabérům dobře poslouchají, ale u tohoto média by člověk přeci jen raději více zaměstnával oči. Ani tyto kaňky ovšem nezačernily mou mysl natolik, abych svůj komentář zakončil jinou dvojicí slov než: Silný zážitek. 85% Zajímavé komentáře: Renton, liborek_, ScarPoul, czejny (24.05.2009)

Nedokáži nadšením vzplanout pro tuto formu animace, ale pohled na íránské dějiny, z pozice prťavé milovnice končetinových hmatů Bruce Leeho a Iron Maiden, byl hodně inspirativní. Jak vidno, tak demagogie nadšeně kvete všude na světě ("Závoj je symbolem svobody!"), naivní pohledy k lepším zítřkům upírá rovněž kdekdo ("Horší než za šáha to být nemůže!") a mě nezbývá než pogratulovat tvůrcům, že to u mě vyhráli se snímkem, který do mého filmového světa naskakoval z velmi nevýhodné startovní pozice. (04.11.2011)