Pevné puto

Svět, ve kterém Susie pobývá, je fantastický, snový a hravý. Kameramanem filmu je Andrew Lesnie, který svůj talent prokázal perfektním nesnímáním trilogie Pán prstenů. Scény hrají všemi barvami. Dívka prochází krajinou, nikam se ovšem nedostává, cestou potkává i další postavy tohoto zvláštního světa. My si tak můžeme do sytosti vychutnat perfektní vizuální efekty. Příběh si tak nenápadně plyne, nikam se neřítí. V jednu chvíli lovím čelist, když vidím na plátně úžasné ledové útvary, vzápětí jsou však pryč. Většina scén je prchavá, bez hloubky. Po pár dnech jsem si nevybavila téměř nic. Škoda toho trapně moralizujícího konce a bláznivé babičky (Susan Sarandon), která se do pochmurně snové atmosféry filmu vůbec nehodí. Pevnému poutu chybí jakékoliv napětí, gradace. Jedna z těch dobrých scén, kdy se sestra Susie rozhodne, že se vydá do sousedova domu, mě akorát rozzuřila naprosto nelogickým průběhem (Lindsey se snaží zahladit stopy, místo aby raději ihned utekla, když slyší, že se soused blíží)./// Jackson to tentokrát příliš nezvládl. Film působí nevyrovnaně. Jako kdyby režisér nevěděl, jestli chce thriller s fantazijními prvky, líbivou pohádku nebo drama o rodinném zármutku. Další Návrat (novozélandského) krále se nekonal, ale to jsem ani nečekala, protože něco takového překonat snad ani nelze. Těšíme se na Hobita, Petere, byť tentokrát nebudeš sedět na režisérské židli, ale na té producentské a scenáristické. 65%. (06.01.2010)

Ani na moment nepochybuji, že Peter má velkou fantazii a umí jí krásně zprosředkovat nám, divákům a za to ho taky patřicně uznávám. Nicměně tady právě ten fantasy prvek s mezinebem nebo co to bylo, byl sice skvělý, vizuálně i vypravěčsky, ale až příliš tupil napětí a promíchaval emoce. Zřejmě bych chrochtal blahem, kdyby se film zaměřil jen na pátrání vraha, takhle to taky nebylo špatný, ale místo skandovanýho chrochtání, jsem si u TV jen tak pochrochtával. Stanley zahrál skvěle a Saoirse byla taky výborná, hlavně jak byla v tom podzemí, tak skvěle zahrála tu proměnu z prvotního nadšení v strach. (01.04.2011)

Kvůli vymazlenému vizuálu (i nejobyčejnější záběr má tzv. LOTR treatment) a klinicky čistým kulisám dochází k paradoxnímu jevu, totiž že napětí či strach se ne a ne dostavit. Někdo by mohl říct, že u thrilleru o vraždícím sousedovi, mrtvé teenagerce a citově strádající rodině je to problém, ale Jackson si najde okliku, jak fincherovsky potemnělé scény s vynikajícím Stanley Tuccim obehnat plotem sitcomových vložek se Susan Sarandon, nebo karlíkovských úletů Saoirse Ronan. Problém je v tom, že jen tvůrčí sebevědomí nestačí. Žánrová rozpolcenost, ještě posílená knižní předlohou, tak film postupně žere zevnitř. Naštěstí kromě pohledné slupky zůstává i neodpáratelná snová atmosféra, budovaná vynikajícími herci a dobře načasovaným přepínáním mezi jednotlivými rovinami děje. Pro většinu lidí bude taková polovičatost nepřijatelná. Ten zbytek kvůli ní snímek po několika týdnech vypustí z hlavy. Tak či onak prohra mainstreamového Jacksona, ale zároveň důkaz, že v něm pořád ještě hoří duše rebela. Snad ji při črtání celovečerního Tintina zužitkuje líp. (70%) (09.02.2010)

Vzhladom na to, ze ide v podstate o "jednoduchy" pribeh horlivo kvitujem zvoleny reziserov trojpohlad skrz postavy/identity - vraha, rodiny a nakoniec samotnej obete. A zatial co nahlad skrz vraha takmer vyhradne reprezentuje racionalnu zlozku v rozpravani s presne vykreslenym motivom a srkz nu nie je problem akceptovat i pristupit na vymedzene hranice priestoru a zakonitosti predkladaneho deja, rodinna linka funckne prepina medzi raciom a emocnou vlnou (prepinanie je krasne lavirovane prave dvojvyznamom samotnej existencie "dokazov" tak na strane dolapenia vraha ako aj potvrdenia skutocnosti, ci k zlocinu doslo). Je mostom k najvyznamnejsej (tak z hladiska zastupenia v celom filme ako i jej dolezitosti vo vztahu k vypovednej hodnote filmu) postave a jej pohladu. Je to pohlad nastrocnej dievciny, ktora sa prave citovo naplno otvara, ked je nasledne vytrhnuta do uplne ineho sveta, v ktorom prisna rozumova logika nehra prve husle. V pritomnosti Susie zasluzene do popredia vystupuje sled scen pracujucich pod taktovkou citu a duse (a vobec tym nemyslim emocnu zaangazovanost na jej smutnom osude, ide striktne len o fokalizaciu na to, akym sposobom sceny pred divakom defiluju - ako snove, t.j. vystupujuce podla nalad toho, srkz ktoreho su predkladane). A ked s zaverecnym aktom prichadza prezrenie hlavnej hrdinky, film nakoniec kauzalne aj uzavrie vsetko co mal a mna osobne potesil, ze tam kde svojho casu Duch s P. Swayzeym ostal "iba pri popularnom" nahlade na karmicke mlynceky osudu, Lovely bones ponukaju ovela komplexnejsie naplnenie. PS: Jacksonove cameo a jeho praca s kamerou a filmovym priestorom - tak ako su tieto prvky lahko identifikovatelne, tak su pre mna stale putave. (03.01.2010)

Už během čtení knihy mne nejednou napadlo, jak obtížné by bylo její zfilmování. Vševědoucí vypravěčka (v rámci vymezeného prostoru všechno ví a všechno vidí), která přirozeně přechází mezi minulostí a přítomností a nenápadně naznačuje, k čemu dojde, existence přibližně tří různých světů s vlastními pravidly a střídání naturalistických pasáží s polosnovými. ___ Prvního prohřešku se film dopouští, když nám ukazuje počínání pana Harveyho před Susiinou smrtí. Kolik je tedy těch vševědoucích vypravěčů? Kdo nečetl předlohu, mohl by mít pochybnosti, jak moc toho Susie vlastně vidí. Pro knihu tolik důležitý dojem, že zůstává svým blízkým nablízku po celou dobu, nedokázal Jackson navodit. Celá emocionálně-vztahová rovina je poněkud odbytá a lze spekulovat, jestli by režírující žena nebyla zárukou více citů. Jackson nepřekvapivě akcentuje více vztah mezi dcerou a otcem než dcerou a matkou, která je zbrkle odklizena (ne tak v knize) a navíc připravena o milostný románek, jež její počínání v knižní podobě lépe ozřejmuje. Přesto třeba uznat, že scény vyjevující pevnost pouta mezi Susie a jejím otcem patří k těm nejsilnějším a dávají zakusit, jak hluboko do mezilidských vztahů dokázala Seboldová nahlédnout. ___ Jackson ke škodě filmu upřednostňuje bezpečné klouzání po povrchu. Nedokázal odolat těm horám vizuálních laskomin, jimiž posmrtný svět všechny imaginativní filmaře láká. Scény jsou to krásné, třebaže trochu ve stylu reklam na Coca-Colu, ale zoufale prázdné a nepodřizující se absolutně žádným pravidlům. Alenku ti bohužel přebral Tim, Petere. V opozici k tomuhle donebevolajícímu (resp. „znebevolajícímu“) kýčaření stojí sugestivní hororové scény, připomínky Jacksonových blahých začátků. Pro děti film kvůli nim v žádném případě není, proč tedy oproti knize výrazně ubylo sexu a násilí (nejenže nevidíme znásilnění, ona o něm ani nepadne zmínka)? ___ Ze dvou autorů, jež měli na drsně-krásný styl Seboldové nepochybně vliv (Truman Capote a Harper Leeová) je přítomen pouze jeden, nadto symbolicky („Holly Golightlyová“). Odchylek od knihy by se našla ještě celá řada: některé situace, vzdálené od sebe v knize desítky stran, se zde nevěrohodně protínají v jednom bodě, funkce pár vedlejších postav (zejména karikatury lehkomyslné babičky v podání Susan Sarandon, která je výborná, ale nemá moc co hrát) zůstávají nejasné… k prospěchu věci bylo snad pouze přemístění dvou vět ze samého konce knihy o kus dříve, čímž se „návrat“ stává srozumitelnějším. ___ Jacksonovo Pevné pouto je podivně nekonzistentní film. Střídá příliš mnoho žánrů a obsahuje příliš mnoho vizuální krásy. Proto jej považuji za nepodařený a proto jsem v něm zároveň našel dost scén, které se mi opravdu líbily. Ke čtvrté hvězdičce film s vypětím všech sil dotáhli typově přesně obsazení herci v čele s roztomilou – nikoli oním otravně dětským způsobem – Saoirse Ronan. 75% Zajímavé komentáře: Adrian, imf, Psema, Madison, Niktorius, Desperado, Tayen, swed.83, Antek (24.03.2010)