Amazing Spider-Man

Určitě nejlepší adaptace přitroublé báchorky, no na čtyři stále ještě nee. A asi nikdy, předloha to totiž nedovoluje. Pokud uvážím, že MekŠkvír vyhrál i nějaké ty herecké ceny, pak Gárfýld pro samé Osraly nebude mít doma kam flusnout. Ohledně nadání bychom srovnávali nesrovnatelné. Je trošku smutné, že dnes každé dítě školkou povinné zná příhody pavoukem oplodněného ňoumy lépe, než vlastní nočník, zatímco Karkulka s Bajajou chcípají na úbytě, ale doba se holt mění k horšímu. (20.03.2014)

Takže nakonec příjemné překvapení. Jestli se vám zdálo, že někdo tvůrčímu týmu Amazing Spider-Mana pustil Batman začíná, a řekl, že přesně takhle to musí vypadat, nebyli jste daleko od pravdy. Nový Spidey je nepříliš rozmáchlou podívanou s hmatatelným důrazem na postavy, která se v trailerech marně snažila tvářit jako epická blockbusterová pecka. Tou pavoučí reboot není, vůbec to ale neznamená, že jde o špatný film. Ba naopak, je to moc sympatický biják se skvěle zahraným hlavním hrdinou, jehož nepavoučí trable jsou daleko zajímavější, než povrchní digitální atrakce. Marcu Webbovi se totiž daří perfektně prodat Peterovo pátrání po minulosti a ty emocionálnější části příběhu, a jeho filmu víceméně škodí akorát to, že do něj musí nacpat zrod superhrdiny, obří ještěrku a pár akčních scén, které spadají maximálně do škatulky ‚ok‘. Mohlo to být kratší, mohlo to mít mnohem lepšího záporáka a nemuselo to zrecyklovat tolik scén z Raimiho jedničky. I v téhle podobě je ale Amazing Spider-Man povedeným dramatem se solidní dávkou humoru, na jehož pokračování se těším už teď. Dějový náběh je tu velice slibný a Garfield se v roli rozervaného superteenagera vyloženě našel. 7/10 (29.06.2012)

Marc Webb za 150 milionů natočil 137 minut dlouhý film, který je i přes hojnou míru efektů a snaživé osudové drama nejlepší v nenucené poloze dvou zamilovaných lidí. Takže tu funguje hlavně to, co fungovalo v 500 dní se Summer, akorát s tím rozdílem, že Spídy byl 20x dražší a přesto je o něco nudnější. Slabší komiksovka letošní sezóny... (27.06.2012)

Ať už je ten film jakkoliv klišovitý a bez sebemenší známky nějakého režisérského rukopisu, chcete-li gulí, abychom použili slovník Mirka Topolánka, nedá se mu upřít jeden geniální postřeh týkající se akčních scén. V zásadě se nám tu říká poměrně zásadní věc, že ať už je akční scéna stříhaná rychle v krátkých záběrech, anebo pomalu v delších záběrech, působí na diváka zhruba stejně intenzivně a není v tom až takový rozdíl. Konkrétně v tomhle filmu jsou jednak různé rychle střihané rvačky s pobudy, ve škole či s ještěrem, a vedle toho ony slavné POV sekvence bez střihu připomínající videohru Mirror's Edge. A i když jsou ty POV sekvence jistě atraktivnější, fakticky vzato nejsou o moc intenzivnější než rychle stříhaná akce, minimálně pokud se jí zhostí talentovaní lidé stojící kupř. za sérií Bourne. Amazing Spider-Man v sobě tak pojí dva přístupy, jak se dneska dělá exkluzivní akce ve filmu. Na jedné straně je to Greengrassův či Bayův shake & cut styl, na straně druhé dlouhé záběry známé z Potomků lidí či Spielbergovy Války světů. Vtip je ovšem v tom, že oba ty přístupy dosahují vzdor své odlišnosti u diváka velmi podobného vtahujícího účinku. Závěr z toho je ten, že tady prostě není nějaká binární opozice mezi krátkými záběry pro zobrazení duševních stavů hrdinů a dlouhými záběry pro nějaký objektivnější popis situace, ale funguje tady spíš cosi jako trinární model - krátký záběry pro vtahování (Greengrass, Bay), středně dlouhý pro objektivnější popis, a dlouhý záběry opět pro vtahování (Potomci lidí, Válka světů). Krátké záběry jsou se svou snahou podat divákovi na místo prostorového spíše emocionální zprostředkování akce skutečně velmi subjektivní, ovšem i dlouhé záběry se po určitém trvání jaksi překlopí z objektivity do subjektivity. Třeba Sokurova Ruská archa natočená v jednom záběru u mě navodila velmi intenzivní okamžiky, byť to už je velmi speciální případ záběru bez střihu, totéž některé Tarrovy sekvence. Objektivita naopak jako by připadala pouze záběrům o délce kolem 3-10 sekundy někde mezi těmito dvěma případy subjektivnějších záběrů. Úplně tentýž trinární model, kde spolu dva krajní prvky vzdor své odlišnosti souvisí a jen ten prostřední se odlišuje, nacházíme ovšem i v přírodě - kulička na pružině kmitající ve třech polohách (dva kraje a jeden střed), těleso nacházející se ve vodě (kraje, kdy se těleso potápí či stoupá, a střed, kdy se vznáší), nebo tep srdce (malý a velký tep značí potíže, střed klidový stav). Je v tom prostě něco velmi univerzálního, ačkoliv lidé jsou odpradávna přesvědčeni, že náš svět stojí na dualitě (rozumu a citu, života a smrti, černé a bílé…). Tato dualita je ovšem falešná. (30.10.2012)