Karamazovi

„Člověk pochopí, že je smrtelný, že nemá naději na vzkříšení! A přijme smrt a přijme ji rád. Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile bude člověk bohem, přestane platit jakýkoliv zákon. VŠECHNO BUDE DOVOLENO!“ Na úvod pár superlatívov. Karamazovi sú bez pochyby jedným z najzásadnejších a nebojím sa povedať, že i najlepších českých porevolučných filmov, ktorý hravo prekonáva vysoké kontinentálne štandardy a stavia sa na absolútnu špičku európskej produkcie posledných rokov. Sú zároveň divácky vysoko záživným experimentom, skúmajúcim dialektický vzťah spoločenských otázok k dobe a zároveň hranice fikčného sveta, divadla, filmu a reality. Zelenkovi nemožno uprieť režijnú genialitu, s akou uchopil tento po každej strane dokonale obrúsený sémantický drahokam. Absolútne vystihnutie vznešenej divadelnej tragiky sa pretína s miznúcimi okrajmi javiska, ktoré sa približuje k človeku. Apriórne kritiky, ktoré sa na film zniesli kvôli zasadeniu do súčasnosti, zvolenému prostrediu a "rušivému" konfliktu mimo hru sú chybné. Sú to totiž práve Dostojevského motívy, ktoré plynulo prechádzajú a rezonujú v skutočných životoch hercov. Preto nemožno chápať tieto dve línie, teda divadlo a "realita" ako rozlíšené a sústrediť sa len na jednu, pretože spolu splývajú a len v jednote utvárajú ten skutočný význam. Svoje miesto tu právoplatne má zriedkavý Zelenkovský humor (tá jeho bizarná odroda, ako poznáme i z jeho predchádzajúcich filmov, avšak hercom presne, ba až civilne sedí) i smútok, stret tradície a modernity postindustriálnej spoločnosti (továreň, ktorej ideologický zámer bol porazený), reflektovanie súboja ľudského materializmu a viery v Boha o dušu človeka vo všetkých odtieňoch. Vyzdvihnúť musím i strhujúcu prácu s kamerou a scénou, kde každá rekvizita dostáva významovú hĺbku a použitie niektorých zariadení továrne vyráža dych. Nezabúda sa však ani na emócie - tie sú ťažiskovým bodom stretu fikcie a skutočnosti, ktorý naplno exploduje v drtivom katarznom závere. Nekompromisné pedantné opus magnum Petra Zelenku s excelentným obsadením, ktoré mi dalo riadne do tela. 100% (15.01.2015)

Film, jaký česká kinematografie potřebovala jako viselec provaz. Svébytný, načichlý silnou autorskou vizí a s obsahem existenciálně znepokojivým, hutným a skvěle strukturovaným. Zelenka nijak neubral na svém poněkud podivném mystifikačním "humoru", ale navzdory pár skečům spočívá těžiště Karamazových v brilantním prolnutí Dostojevského klasiky a lidského dramatu "skutečného" světa. Zasazení sytých dialogů do rzivého a špinavého světa oceláren je úžasný nápad, kontrast tradice a industriálu je kupodivu nikoli rušivý, nýbrž významotvorný. Celý film se stává divadlem a divadlo obráží celý svět. Zrcadlení a prolínání se "mimesis" a "skutečnosti" je strhující. Herecké výkony neskutečné. Zelenka dokázal velké divadlo oživit filmovou řečí, skvělou kamerou i perfektním hudebním doprovodem. Vznikl tak film, jaký tady léta nevznikl (pokud kdy vůbec). (29.04.2008)

Vím že si za to můžu sám, protože jsem na to neměl koukat, jelikož nemám rád divadlo. Přesto mě ale ten film zajímal a kladné ohlasy mne přesvědčily. Ta divadelní linie se mi ale paradoxně líbila hodně. Herecké výkony byly úžasné a téma silné (přesto jsem ale nechápal motivace jednotlivých postav). Jenže ta část s herci jako lidmi byla fakt blbá. Prostě blbá. Hloupá a naprosto nezajímavá. A ještě k tomu debilní násilně dojemná vsuvka s dělníkem a jeho děckem, no to prostě ne. Nebo co měla znamenat ta šílenkyně, co furt ňák skákala na židli a na konci tam kázala z ochozu? Fuj tajbl! Petr Zelenka objevil onanii a je třeba se bát, přijde totiž i epileptický mončičák... (16.05.2008)

Zase depka. Čím to, že já se v poslední době pořád dívám jenom na samé depresivní filmy? Přitom jsem od Petra Zelenky a jeho přátel čekala na konci filmu podobné zadostiučinění a naplnění jako u Roku ďábla. Inu, dostala jsem tedy jiný způsob vyždímání duše a aspoň mám nad čím zase hodně dlouho přemýšlet. Poslední scéna dua Chmela-Trojan skvostná. ♥♥♥ "Člověk pochopí, že je smrtelný; že nemá naději na vzkříšení a přijme smrt, a přijme ji rád. Bude jako bůh a všechno mu bude dovoleno. A jakmile bude člověk bohem, přestane platit jakýkoli zákon. Všechno bude dovoleno!" (26.05.2008)

FK: "A kdo se to člověku tedy posmívá?" IK: "Pravděpodobně ďábel." FK: "A ďábel je?" IK: "Ne. Ani ďábel není..."______ Geniálnímu Dostojevského románu, který na téměř 600 stranách přináší naprosto nadčasový psychologický portrét základních archetypů člověka i celé společnosti, který je nabit filosofickými úvahami, jež dráždí lidstvo odnepaměti a nedávají spát lidem ani dnes a který je rámován stále aktuálním tématem viny, se právě dostalo jedinečného a jen obtížně překonatelného filmového zpracování, které potěší o to víc, že je czech made... Čtyřlístek autorů Dostojevskij-Schorm-Hlavica-Zelenka spolu nepřímo vytvořili originální, myšlenkově hutný, emocemi přetékající, podnětný a na české poměry neskutečně kvalitní snímek, který (nebojme se to konečně přiznat) má ne evropské, ale světové parametry! Co praští diváka okamžitě do očí a do uší je vedle skvělé Schormovy dramatizace komplikovaného příběhu vynikajícňózní hudba, volba odcizeného prostředí staré ocelárny i skvělé herecké výkony (Trojan, Chmela). Naprosto perfektně byly zvládnuty plynulé přechody mezi dějem hry a "realitou", které s postupujícím časem byly stále méně postřehnutelné až nakonec hra splynula se skutečností vjedno a v duchu distribučního motta "Všichni jsme Karamazovi" toto spojení poukazovalo na minimální rozdíly mezi pohnutkami a myšlenkovými pochody Dostojevského postav a herci, případně diváky, kteří byli do dění vtaženi. Celý děj filmu je prokomponován do nejmenších detailů, nemá jediné hluché místo. Zkrátka Karamazovi jsou jedním z nejlepších českých filmů poslední doby a spolu s Venkovským učitelem velmi mohutně zvedají prapor české kinematografie. P.S.: Zřejmě nejsem sám, komu Karamazovi připomněli Larse von Triera.... prostě takové naše české (ale ne malé!!) Dogville či Manderlay...:-) (28.05.2008)