Karamazovi

Ptám se tě naposledy! Je bůh?! Spojit film a divadlo v jedno. Spojit tyto dva tak odlišné a zároveň stejné aspekty, že člověk ani netuší, kdy se hraje a kdy je to skutečnost. Spojit to tak, že se člověk při sledování pomaličku dostává do kolosální deprese, jenž vrcholí smrtí a smutkem? Petru Zelenkovi se to povedlo. Skvěle napsaný scénář, chytlavá hudba a naprosto úžasní herci (nezapomenutelný Trojan). Depresivní atmosféra odporné slevárny se zažere do hlavy, do duše a nepustí do závěrečných titulků. Experiment? Ano, ale kurevsky vydařený! (10.12.2008)

Ke spoustě kladů, které tu kolem vypočítali jiní, si dovolím připočíst dva zápory; pro mě oba dost zásadní. Prvním je nepovedený Aljoša: působí jako laskavý naivka, jenž člověku trochu leze krkem pro své kazatelství. Vůbec to není ten Alexej, který v knize polibkem odpoví na Ivanův příběh o Velkém Inkvizitoru. Chybí mu věrohodnost, opravdovost, svatost. Uznávám, že zahrát takovou postavu je těžké, mnohem těžší než třeba Míťu či starého Karamazova; podobně jako u filmových ztvárnění Ježíše, je tu možný jen větší nebo menší neúspěch; tenhle je však spíš větší. Druhým záporem je závěr vedlejšího tématu o udržbáři a jeho synovi, který je zároveň závěrem celého snímku. To vyústění je prvoplánové, hloupé, bezdůvodně beznadějné. Zelenka sice Dostojevského obohatil o kouzlo svého mystifikátorství, připravil ho však o něco mnohem závažnějšího - o naději. (19.05.2008)

Scénář: Petr Zelenka .. Excelentní evropský film. Chytře pojatá adaptace, famózní herecké výkony, výtečný mončičák. Klasická látka, silná již ze své podstaty, dostala maximálně působivou formu. Pro milovníky divadla, filmového experimentu, Karamazovi. ___ Český film roku 2008! (29.04.2008)

Ne, nevtáhlo mě to. Dostojevskij byl génius a v této variaci na jeho drama postrádám pokoru. Ve chvílích, kdy dominují herecky zvládnuté fragmenty Bratrů Karamazových, všechno začíná fungovat. Jakmile se s nimi dostanou do konkurence připsané motivy, nastupuje banalita a povrchnost, která celý film sráží zpět do průměru. Nechci si hrát na proroka, ale mám pocit, že čas tuto schválnost záhy smázne. (08.03.2009)

Viděla jsem (hru), četla jsem (Dostojevského předlohu), nezvítězila jsem. Od prvních tónů naléhavého rambajsu, který mi evokoval ruské matrjošky, Soumrak bohů a industriální zvuky továrního pekla, jsem se neubránila obdivu nad tím, jak se Zelenkovi povedlo divadlo ve filmu nasnímat a jeho střihači nastříhat. Působivé. Zarámování Karamazových do mozaiky fragmentů z duše a zákulisí českých divadelníků vystupujících na alternativním festivalu v polské továrně a paralely s tragickým osudem tamního dělníka mi ovšem přišly jaksi nehotové, nedomyšlené, znějící do ztracena. Snad účel, snad jen doplněk pro imortalizaci, snad promo Dejvického divadla? Ale ta energie není z plátna nikdy tak cítit, jako když sedíte v první řadě ve svatostánku Thálie. Na shledanou v divadle, páni herci. Karamazovi jsou pro mě zajímavým pokusem o něco, co by se dalo nazvat filmová inscenace, památka na výjimečnou hru výjimečné herecké generace v novém mystifikačním hávu. Nic víc, bohužel. (25.04.2008)