Karamazovi

Na české poměry dosti odvážný film. Není nejšťastnější Karamazovi poměřovat s literární předlohou, neboť její kvality rozhodně nedosahuje ani neparafrázuje Dostojevského myšlenkovou rovinu tak dostatečně, aby byla divákovi neznalému největšího ruského "existencionalistu" přijatelně přiblížena, osvětlena, pře(d)ložena (to už ji možná lépe vystihuje Woody Allen v některých svých intelektuálních pastiších ;-)). Film je zajímavý z jiného hlediska: velice poutavá meta-vyprávěcí hra s divákem - příspěvek do početné skupiny uměleckých děl, které reflektují sami sebe. Velké množství zcizujících efektů, úniků, pastí na diváka, kliček a centrů. Celková podoba filmu je trochu neuspořádaná a mnoho zajímavých motivů nebo situací je zde pouze naznačeno, nedotaženo nebo ne zcela adekvátně využito. Karamazovi jako celek poukazují na svůj mnohem větší potenciál. Při jejich sledování jsem se nemohl ubránit pocitu, že by je Zelenka zvládl natočit o něco lépe. Delší stopáž filmu by rozhodně neuškodila (myslím, že i kdyby film trval tři hodiny, pořád by se bylo na co dívat). Jakási neučesanost a anarchie snímku působí velice svěže, ale vzbuzuje v divákovi pocit, že by chtěl víc (nebo alespoň ve mě, ať tady hloupě nedeklamuju za všechny). Přesto jsou Karamazovi natolik originální a oproti jiným tuzemským "hračkám" předvádí takovou vyspělost, že je třeba je patřičně ohodnotit. Jsem zvědavý, s čím přijde Zelenka příště, protože se zdá, že v předchozích filmech se pouze jaksi rozehříval (brousil svoje umělecké výrazivo) a nyní předvedl umný kotoul, aby dal všem na srozuměnou, že příště zvládne i salto mortale. (07.02.2009)

Snímek vychází z jevištní podoby posledního románu Fjodora Michailoviče Dostojevského, kterou inscenoval Evald Schorm a režíroval Lukáš Hlavica. Zelenka však z jevištní inscenace vychází velmi volně. Je to příběh skupiny herců, kteří jedou odehrát Bratry Karamazovy do Nové huti v Polsku. Je to představení plné emocí, které se zaryje hluboko do vaší mysli. Pojďme si podrobněji rozebrat aspekty snímku. Avšak čím začít? Téměř všechno je zde perfektní, takže je těžké psát o jednotlivých částech tak, aniž byste chtěli snižovat kvalitu hereckého obsazení či hudby. Začněme herci, protože jsou nejvíc vidět. Jedná se o téměř celý ansámbl Dejvického divadla, který má hru naprosto v malíčku. Všichni z několikaleté zkušenosti tedy velmi dobře vědí, co hrají, věříte jim tudíž každý pohyb, každé gesto. Především trojice Ivan Trojan, David Novotný a Radek Holub jsou velmi žhavými kandidáty na Českého lva. Z jejich hraní pochopíte, co je to herecký koncert. Ne, o tomhle se těžko mluví, tohle se prostě musí vidět. Skvělá je vizuální stránka, ve které se protíná současnost ocelárny s 19. stoletím. Spojení přirozené a Dostojevskij nikdy nebyl nadčasovější (alespoň v českém prostředí). Právě nejen v této poloze je film velmi originální. Dialogy jsou velmi živé a o názorech na život budete po skončení debatovat dlouho. Velmi výrazná a nezapomenutelná je též hudba. Aby taky ne, když jejím autorem je oscarový skladetel Jan A. P. Kaczmarek (Hledání Země-Nezemě, Úplné zatmění) a jehož rukopis jsem poznal hned po prvním tónu. Právě díky němu ve filmu stoupá napětí, aniž by to působilo nějak lacině. Jinými slovy, Kaczmarek je aspirant na dalšího Českého lva. Říkáte si: tak dobrý film a není na něm žádná chyba? Bohužel, byly dva momenty, které malinko kazily celkový dojem. Ten první, kdy Trojan coby starý Karamazov plivne na obrázek Jana Pavla II., se ještě dá s jistou tolerancí pochopit. Ovšem scénu s podepisováním DVD Samotáři si Zelenka mohl odpustit, jakoby vypadla z nějakého úplně jiného filmu. Scénu s mončičákem představucím Dostojevského a ukazujícím epileptický záchvat považuji za geniální. V naší české kotlině se jedná o výjimečný počin, kterým si Zelenka spravil chuť z rozpačitě přijatých Příběhů obyčejného šílenství a kterým překonal sám sebe. Tato látka je v českém filmu natolik výjimečná, že bude těžké přemluvit konzervativního diváka, aby vyrazil do kina. Pro milovníky divadla a čtenáře Dostojevského „povinná četba“. A teď už jenom zbývá položit si otázku: Co by s tím udělal Lars? (23.04.2008)

Naprosto dokonalý snímek, který by měli zhlédnout všichni, kdo tvrdí, že česká kinematografie není kvalitní! Rozhodně jeden z nejlepších filmů od revoluce a podle mého zdatně konkuruje i těm legendárním snímkům vzniklým do roku 89. Jedinečné propojení "nehraného" a "hraného" - skutečného a neskutečného. Přiznám se, že na samém začátku filmu jsem nebyl příliš nadšený, že herci hrají vlastně sami sebe jako herce, ovšem jak se ukázalo, byl to geniální tah tvůrců! Neskutečně působivá je hudba, která celý snímek úžasně, ba dokonce fantasticky podbarvuje a dodává celému dílu další rozměr. Nemohu nezmínit dokonalou kameru, střih a pochopitelně herecké výkony, na nichž celý film stojí! Ivan Trojan předvádí neskutečně geniální výkon, ovšem imho nezastiňuje ostatní, neboť excelentně svoji roli pojal též David Novotný, Martin Myšička či Lenka Krobotová (a vůbec všichni)...velmi se mi líbila i herečka, která ztvárnila Kasiu (Polka, měla na starosti herce) a dokonale se předvedl i onen zřízenec oceláren, jehož syn v průběhu divadelní hry bojoval o život v nemocnici. Samotný závěr je naprosto geniální tečkou za tímto uměleckým dílem (nebojím se tento výraz použít, jsem opravdu nadšen)! Opravdový filmový zážitek, který je umocněnější o to, že se jedná o českou tvorbu! [v kině; 15.12.08] (15.12.2008)

Jako divadelní hra musejí být Karamazovi jedinečnou podívanou. Z některých hereckých výstupů šel mráz po zádech. Avšak pro svou statičnost, i přes snahu Petra Zelenky o dynamickou kameru, na mě filmová podoba působila až moc rozvláčně. Čili si to shrňme; smekám před herci, leč z filmu jako takového jsem mírně rozpačitý. (21.02.2011)

Jak jinak poznat život, než skrze utrpení? No comment: Karamazovi mě vyplivli oněmělého - ohromeného a nevěřícně kroutícího hlavou. Úžasná studie otázky náboženství a zároveň jeden z nejčistčích rozborů tragédie života, jaké jsem měl dosud možnost okusit. Kam se hrabe Alan Moore ve Watchmenech (Rorschachova "cesta" mi teď přijde jako procházka růžovým sadem), nebo Eriksonovy těžké filosofické rozbory v Malazské knize padlých... A to jsem nikdy nevěřil, že něco podobného vypustím z klávesnice! TOHLE je umění. (10.05.2011)