Carlitova cesta

Tak toto byla totální filmová extáze. Al je bůh a pro tyto role se jednoduše narodil. Na začátku zažehne motory a jede až do samotného konce. Ostatní nabroušené charaktery postav, k dokonalosti vypilované dialogy, geniální a strhující scénář se po Carlitově cestě vezou k úchvatnému a mistrovskému filmovému zážitku. Film bez jediného slabého, natahovaného či snad nudného momentu. Stopáž byla maximálně naplněna až po okraj. Skvělý soundtrack, především mě potěšila melodie Shake Shake Shake (Shake Your Booty), kterou znám z podání Scooter. Spousta nezapomenutelných scén, namátkou jmenuji, setkání s dávnou láskou, vroucí objetí a její následná návštěva. Bože, to, jak vyrazil její dveře za melodie You Are So Beautiful (čímž pro mě tento song svou vášnivou prezentací v tomto filmu získal zcela nový rozměr) bylo fantastické a já měla motýlky v břiše a slzičky v očích:), návštěva Kleinfelda v nemocnici, či grandiózní finální scény v klubu a metru. Ale jakkoli je toto vše výrazné a pro film důležité, tak Alova mimořádná herecká osobnost a výkon, to s přehledem všechno úspěšně válcuje. Těšila jsem se na Seana Penna. I ten se vedle něj však lehce ztrácel. Al Pacino a jeho Carlito Brigante. Chlapík s černými vlasy, pronikavýma očima, černou koženou bundou a bouchačkou za pasem. Chlapík s neodolatelným, ničivým charismatem a vizáží italského gangstera. Chlapík, který se chce vydat jinou cestou. Jenže to, co jste, nezměníte, ať půjdete kamkoliv. Ono si Vás to najde, ať budete kdekoliv. A fenomenální Al to má v kořenech, je to v něm, ta Sicílie... (31.10.2010)

"Měla jsem sen, ale probudila jsem se. A teď ten sen nenávidím." De Palmův a Pacinův komorní melancholický přídavek/alternativní doslov a zároveň protipól k Zjizvené tváři (z níž se tu mihne několik herců), který narozdíl od ní nevypráví o cestě přes mrtvoly, ale o cestě od mrtvol a tu neprovází paranoia mocných, ale smutný fakt, že v téhle branži opravdu nemůžete nikomu věřit a vaše zásadovost a víra v přátelství, loajalitu či čest vás stáhne dolů. Opět výborný Pacinův výkon (když jsem film viděl poprvé v pubertě, Carlito mě uhranul a chtěl jsem být jako on, odsud také černý kožený kabát v mém šatníku) a stejně tak výkon Seana Penna. V době svého uvedení kritika film nedocenila a nevedl si moc dobře ani v kinech, o to většímu zájmu se ale těšil na videu. Lahůdková gangsterka se srdíčkem. (09.01.2003)

Výborný gangsterský film o zločinci, který je po odpikání pěti let propuštěn a i když se považuje za napraveného a nechce už se do ničeho zaplést, nakonec se kvůli příteli opět vrhne do světa zbrání a nelístostných soubojů s dalšími mafiány. Al Pacino předvádí excelelentní výkon, stejně jako Sean Penn. Brian De Palma nám jen potvrdil, že umí natočit kvalitní gangsterky. Závěrečná jízda velmi pozvedla celkovou kvalitu snímku........ (11.12.2007)

Scéna, ve které Al v dešti, s víkem popelnice nad hlavou pozoruje nadpozemskou Penelope, která mu v očích vyčaruje slzy se mi vpálila do šedé kůry a nechce pryč. Špičkový film, ve kterém De Palma úchvatně pracuje s emocemi, napětím, romantikou i s cejchem tragiky, která jak od začátku víme, musí příběh uzavřít. Onen konec však ale přeci jenom považuju, za jedno ze slabších míst, stejně jako příliš čitelné pozadí literární předlohy, které občas zubatě, flakatě a nevhodně prosákne skrz umný scénáristický nátěr. Přestože se jedná o jeden z nejlepších mafiánských filmů, nechám si pátou hvězdu zatím v záloze a počkám na další projekci. 80% (13.10.2007)

Mafiánská cesta z poněkud jiného pohledu žánru svědčí, zvláště pod režijní taktovkou Briana De Palmy. Epické vyprávění na téma „očista“, jenž trvá dvě a půl hodiny, však dojíždí na úplnou zbytečnost. Ať se to vezme z jakékoliv strany, tak scénář Davida Koeppa by si sám o sobě stěží vystačil na devadesátiminutovou stopáž. Bohudík De Palma projevil silnou dávku invence a vyhrává si s každou scénou do posledního detailu. Jako celek to odsýpá neuvěřitelně rychle a to i za předpokladu, že se ve filmu dohromady nic pořádného neděje. Herecké výkony velmi nepokrytě pokukují po různých oceněních, zvláště Sean Penn, jenž prodělal velmi radikální proměnu a skvěle dostává klasickému heslu, že „právníkům se prostě nedá věřit“. Carlitovi, Ala Pacina jsem pomalu stárnoucího gangstera věřil do poslední kapky krve, kterou musí na své cestě prolít. Snad tedy ještě menší výtka k absenci větší dávky „DePalmovského násilí“, kterou však vynahrazuje přestřelka na eskalátorech, a každý můžeme jít svou vlastní cestou (17.09.2005)