Carlitova cesta

Tentokrát mne De Palma nezklamal v tom nepříliš pozitivním smyslu - tedy natočil film, který odpovídá modelu, v jakém většinu jeho filmů vnímám. V Carlitovi všechno tak nějak funguje, ale funguje to také tak nějak šedivě, aby v té šedi nakonec zazářilo několik v pravdě geniálních scén. Vrcholem Carlitovy cesty je bezesporu virtuózně zrežírovaná honička na nádraží a k její dokonalosti nemá daleko ani několik dříve se objevivších momentů. Zbytek je tuhle dobrý, tuhle velmi dobrý, ale nikde vynikající. Při srovnání s jinou ikonickou gangsterkou od De Palmy, Scarface, musím na jednoznačného vítěze pasovat příběh Tonyho Montany, který si buduje vlastní pravidla a vlastní svět, v němž se cítim skoro tak dobře, jako v tom (nepřekonateném) kmotrovském. Výrazně komornější a intimnější Carlito obsazuje svět budovaný jinými filmy už v minulosti a ten po mě takovou přitažlivost nemá. 70% (25.05.2009)

Mafiánská cesta z poněkud jiného pohledu žánru svědčí, zvláště pod režijní taktovkou Briana De Palmy. Epické vyprávění na téma „očista“, jenž trvá dvě a půl hodiny, však dojíždí na úplnou zbytečnost. Ať se to vezme z jakékoliv strany, tak scénář Davida Koeppa by si sám o sobě stěží vystačil na devadesátiminutovou stopáž. Bohudík De Palma projevil silnou dávku invence a vyhrává si s každou scénou do posledního detailu. Jako celek to odsýpá neuvěřitelně rychle a to i za předpokladu, že se ve filmu dohromady nic pořádného neděje. Herecké výkony velmi nepokrytě pokukují po různých oceněních, zvláště Sean Penn, jenž prodělal velmi radikální proměnu a skvěle dostává klasickému heslu, že „právníkům se prostě nedá věřit“. Carlitovi, Ala Pacina jsem pomalu stárnoucího gangstera věřil do poslední kapky krve, kterou musí na své cestě prolít. Snad tedy ještě menší výtka k absenci větší dávky „DePalmovského násilí“, kterou však vynahrazuje přestřelka na eskalátorech, a každý můžeme jít svou vlastní cestou (17.09.2005)

Aj tak bol pre mňa De Palmov 'Scarface' trošku lepší. Ale Al Pacino sa mu osvedčil a na podobné role niet vhodnejšieho kandidáta, to si musíme priznať. A ak by si ešte niekto z hercov (nevravím, že ostatní boli zlí) zaslúžil poklonu, tak určite Sean Penn, ktorého som s kučerami a plešinkou takmer nespoznal. Škoda, že sa podobných filmov netočí viac. Násilie, chladné hlášky, smrtiace pohľady, jednoducho cesta životom gangstra ako má byť a záver tiež. 85%. (29.09.2006)

"Měla jsem sen, ale probudila jsem se. A teď ten sen nenávidím." De Palmův a Pacinův komorní melancholický přídavek/alternativní doslov a zároveň protipól k Zjizvené tváři (z níž se tu mihne několik herců), který narozdíl od ní nevypráví o cestě přes mrtvoly, ale o cestě od mrtvol a tu neprovází paranoia mocných, ale smutný fakt, že v téhle branži opravdu nemůžete nikomu věřit a vaše zásadovost a víra v přátelství, loajalitu či čest vás stáhne dolů. Opět výborný Pacinův výkon (když jsem film viděl poprvé v pubertě, Carlito mě uhranul a chtěl jsem být jako on, odsud také černý kožený kabát v mém šatníku) a stejně tak výkon Seana Penna. V době svého uvedení kritika film nedocenila a nevedl si moc dobře ani v kinech, o to většímu zájmu se ale těšil na videu. Lahůdková gangsterka se srdíčkem. (09.01.2003)

Carlito Brigante byl právě postřelen a pokud si může být něčím jistý, pak ne dlouhým životem. Leží na nemocničním vozíku, jeho pohled ulpěl na plakátu slibujícím cestu do ráje, a začíná si zpětně „přehrávat“ událostí, jež následovaly po jeho propuštění z basy, kde během pěti let přišel o víc, než si sám připouští. Zprvu o něm nevíme nic. Na rozdíl od bývalých parťáků. Dá se jim věřit? Carlitovi ano, Carlitovi věřit budete, charismatu Ala Pacina nemožno odolat. A potom je tady jeho vnitřní monolog, jednoduchý komentář k tomu, co vidíme i co nevidíme, pouze tušíme. Společně s Carlitem, malou velkou rybou, která by ráda odplula do poklidnějšího rybníku. Zde pro něj není místo, moc přebírají mladší a dravější konkurenti. Na hlavním hrdinovi mi byla sympatická skromnost jeho cílů – vydělat pár desítek tisíc a se svou životní láskou odletět na Bahamy. Pravý opak Tonyho Montany, marnotratné zrůdy s hlavou věčně zanesenou bílým svinstvem. Milostná linie se, což může u gangsterského filmu znít paradoxně, postarala o ty nejsilnější momenty. Když Carlito pozoruje svou lásku v baletní škole, když ho ona po několikaletém celibátu a za zvuků sladkobolného songu „You Are so Beautiful“ vláká do své ložnice… jistěže, dvě akční scény jsou rovněž úžasné. Mám rád De Palmův vizuální styl, jeho cit pro zachycení specifické nálady, dlouhé záběry bez střihu, deestetizaci násilí - celá historka (podle románu bývalého soudce) mi bohužel přišla velmi schématická, neoriginální a nebýt vynikajících herců i nezajímavá. 75% Zajímavé komentáře: Mr.Apache, Wormboy (23.02.2008)