Import Export

Naturalistický, chladný a syrový obraz té horší a neutěšenější strany dnešního světa. Někdo z těch otevřených záběrů může cítit prvoplánovou touhu pobouřit, mně ale ta podivně specifická atmosféra nedovolila cítit vůbec nic. Nejdepresivnější jsou rozhodně záběry z pokoje "ležáků" a především pak úplný závěr, který je neskutečně prostý a přesto (nebo právě proto) tak geniální...Tod...Tod...Tod... (11.07.2007)

Z celého filmu je cítit v důsledku až latentně frenetická citová apatičnost. Empatie je zde nahrazena animalitou a city nahrazují pudy. Jednotlivé postavy jsou vláčeny okolnostmi v hnusném světě, ze kterého se vytratila veškerá lidská důstojnost. Seidl si nenárokuje vzbuzovat soucit s postavami, pouze je nechává trpět. Jednotlivé záběry jsou přímo řezány z celku a nechávají v perfektcionalisticky komponované mizanscéně vyniknout pocitu chladu. Vyhrocenost všech výše zmíněných atributů posouvá Import/Export na hranice exploatace - některé scény jsou až příliš „hédonisticky“ natočeny na to, aby mohly být přijímány ve vší vážnosti. Vybrané záběry jsou však pouze hyperbolizované části skutečnosti, na kterou Seidl upozorňuje. Spíše než nějakou salonní kritiku společnosti se sladkobolným dozvukem, nad kterou by se v sedačkách rozplývaly miliony diváků komerčních televizí, tak Seidl vytvořil nekonformní rafinovaně nadsazenou skládačku současné společnosti. (04.09.2010)

jako porno to neobstojí a jako film taky moc ne.. jsou to takové scénky ze života dvou looserů, které však nikam nesměřují, čímž se dvouhodinová stopáž stává nesnesitelnou (navíc ne-konec je tak nijakej, že to celou dobu sráží ještě hloubš).. asi jsem Seidlův umělecký záměr nepochopil, ale pokud chtěl říct, že život v současnosti není žádný med a kapitalismus má i stinné stránky, mohl natočit půlhodinovou sevřenější etudu.. bylo by to zajímavější.. asi už chci v umění víc než jen naturalismus, byť ten byl na celém snímku asi tím nejzajímavějším (08.10.2007)

K týrání postav není napříště zapotřebí hororového žánru – Import/Export ukazuje, že horor a život znamená totéž. Otázkou rovněž zůstává, zdali to nejcennější v životě je život. ____ V Evropě vládl dlouhé údobí trend otevřeného buržoazního existencialismu kolem Bergmana, zatímco dnes Rakušané podobně jako Maďaři (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) dorážejí na trh dramaty vesměs existenčními (pro pořádek: třetí vlnu představuji workoholické seriály přímo z pracovního procesu – nemocnice, vyšetřovatelé atp.). Existenční nesnáze v sobě ovšem sebezahrnují i ty existenciální, neboť nemáte-li peníze, ztrácíte i důstojnost. Odtud polovičatost evropských uměleckých filmů z 60. let, jež, s výjimkou neorealismu, trápily postavy pouze vnitřně. Tato redukce – existenční / vnější a existenciální / vnitřní – se projevuje zejména v použité stylistice: trápíte-li postavy vnitřně, můžete jako režisér stále zůstat u „vnějších“ krásných obrazů a hudby (pokud tedy nechcete v některých momentech skrze styl filmu ilustrovat divákovi mentální procesy těchto postav), avšak existenční dramata jako Import / Export si žádají prostředků zdrženlivějších – odtud je patrné, proč je pojímán Import/Export dokumentárně. Celou tuto načrtnutou koncepci je možno přisoudit zákonu zachování energie: stylisticky bohatší existenciální filmy (+) vypovídají o nečinných postavách (-), zatímco dokumentární objektiv (-) směřuje k lidem činorodějším (+) – ono když nemáte co do huby a provází vás existenční potíže, není pro pasivitu místo a nastupuje činorodost. I Sartre coby stoupenec výroku, že „existence předchází podstatě“, což vlastně znamená, že člověk není ničím předurčen a že charakter a význam člověka jsou určeny jeho činy, nikoli jeho názory, skutky, ne slovy... a ten samý Sartrer coby literát spjatý s životem (a méně jako filozof spjatý s metafyzikou) spadá mezi potenciální fanoušky Import/Exportu, nikoliv Bergmana. Sartre byl myslitel nikoli pro věčnost, ale pro dnešek. (10.03.2009)

Ulrich Seidl je jeden z bezpochyby nejzajímavějšich filmařů součastnosti, v jehož celovečerních hraných (inscenovaných) filmech se projevují jeho dokumentární počátky, cit pro casting a vedení herců s imrpovizací s tím spjatou, určitá neotesanost co do filmového jazyka, stylistická účinnost hraničicí mezi malebností a realističností ala kaurismakioviny a fakt, že on vypráví o hnusných věcech, přičemž jeho filmy jsou veskrze humánní a užitá symbolika všeobecně pochopitelná._____ I Import/Export, stejně jako Seidlovy dokumenty a první celovečerní didaktický debut Psí dny, vypráví o neschopnosti vymanit se z genderové role určité sociální skupiny, a přestože vyprávění je v některých chvílích přilišně zkratkovité (epizodka s au-pair) a tendenční (opětovně epizodka s au-pair), zamlouvá se mi, že snímek neplní dramaturgická očekávání, kdy se dvě ústřední postavy filmu nestřetnou, vyprávění volne plyne, aniž by nějak gradovalo a bylo zakončeno výraznou pointou a že i přesto, že se jedná o silně depresivní film, špetka naděje v podobě písní, určitých morálních hlasů filmu, zde je a pro osudy postav můžeme mít porozumění._____ U Seidla je vždy podstatný úvodní předtitulkový obraz filmu a v tomto připadě to je muž nakopávající, resp. snažicí se nakopnout motorku - stejně tak postavy se snaži dělat něco se svým životem, "nakopnout ho" tím správným směrem. Forma filmu, jak pasoliniovská neotesanost co do stylu a i kaurismakiovská vyprázdněnost vyprávění, nutí diváka k zaujetí stanoviska a činu... Import/Export aneb film, který pohorši maximálně maloměšťáky a za tím všim hnusem skrývá velkou dávku humanismu. (05.11.2007)