Oblečen na zabíjení

Tak nevím, zatímco Hitche mám během let čím dál radši, De Palma mě už tolik nebere jako kdysi. Snad proto, že Hitch nikoho tak okatě nevykrádal. :) Dressed to Kill je i tak jedna z jeho nejlepších variací na Hitchcocka (a tentokrát hlavně Psycho) - řemeslná brilance bere dech a ujetost hodně baví. Dlouho už jsem taky neviděl Body Double, tak jsem zvědavý, co se mnou po letech udělá... (31.01.2009)

Kdo by to byl řekl, že Brian De Palma předběhne standardní tvorbu HBO o dobrých 30 let! Tedy alespoň co se týče zakomponování erotiky a explicitního násilí do filmu. Jakožto nic netušící divák jsem si film pustil v plně obsazeném vlaku a musím říct, že díky úvodní scéně jsem prožíval docela trapnou chvilku. Každopádně konečně k samotnému filmu. Myslím, že je v prvé řadě režijně skvělé zvládnutý. De Palma působivě vypráví optikou jedné z hlavních postav, soustředí se na vykreslování jejich pocitů a buduje tajemnou i přemýšlivou atmosféru. Scénář není příliš sofistikovaný, na poměry roku 1980 sice operuje s "šokujícím" tématem transsexuality, ale dalších záludností se nedočkáme. Když řeknu, že tenhle film je poplatný své době, bude to znít jako urážka, ale rád bych zdůraznil i druhou stranu mince tohoto tvrzení. Na jedné straně máme 80. béčka, u kterých člověk předpokládá, že bude spíše vypínat mozek. V případě Oblečen na zabíjení netvrdím, že se mozek bude točit na plné obrátky, ale film rozhodně není hloupý a z 80. let si právě bere to dobré. Tedy unikátní atmosféru, určitou jednoduchost, ale zároveň neobroušenost svých hran. Líbí se mi i typicky osmdesátkový vizuál prostředí. 7/10 (17.07.2024)

Tak mám za sebou první setkání se slavným režisérem Brianem De Palmou. No byla to jedna primitivní hororová kravina a ještě z větší části nudná. Slavnému Psychu Alfreda Hitchcocka jsem nadělil 3 hvězdičky a ač jde o zdařile natočený film, nemůžu se u něj zbavit jisté pachuti prvoplánového děsení diváka, stejně jako znuděného pocitu z nekonečného rozjezdu. De Palma na Hitchcockův styl přímo navazuje, či dle některých vyjádření přímo vykrádá, nicméně žeby ten brakový příběh o vrahovi v ženských šatech získal v jeho podání nový zajímavý rozměr navíc... no, pro mě bohužel ne. Spíše bych řekl, že tak silná inspirace notoricky známým filmem byla spíše na škodu, protože pointu zde divák poměrně brzy vytuší a nedokáže už ani tolik šokovat. Režisér se až nechutně vyžívá v zabijáckých scénách plných krve a současně nahoty, ale mezi tím si na chvíli u mě napravil renomé, když se mu podařilo vybudovat v druhé polovině působivou atmosféru, včetně zajímavých vizuálních nápadů (zejména s prodělením plátna, kdy v jednu chvíli sledujeme dva děje kolem klíčových osob souběžně). Ovšem i to napravené renomé si znovu stihl skazit lacině psychopatickým zvratem k závěru. No nic, pokud jde o variace na Hitchcockovy slavné motivy, pro mě osobně legendární zůstávají Chabrolovy Kloboučníkovy přeludy (1982). 35% (08.02.2021)

Myslím, že tohle přirovnávat k Hitchcockovi je urážka Hitche. Nabuzený De Palma, který v každém filmu musel mít každou herečku (nebo aspoň její dublérku) nahou, mi svým sexuálním postižením připomíná Kachyňu nebo toho současného českého pedofilního rejžu tureckého původu. De Palmovy filmy mi přišly vždy přeceňované - možná právě kvůli těm nahotinkám, kterých na plátech kin v 80. letech moc nebylo a chlapa vzrušil o odhalený kotník herečky, ale in neumí ani jako režisér a tenhle film je toho zářným příkladem - špatná postavení kamery, špatná mizanscéna, mizerné dialogy, prostinký příběh na 20 minut, a ne celovečerák... No, chtěl jsem se po letech, kdy to ČT znovu uvedla, ujistit, že mé dřívější dojmy se nezměnily, a ujistil jsem se, že je to ještě horší, než jsem si myslel. (08.05.2019)

Větší či menší inspiraci Psychem nelze upřít. Hitchcockovství také ne. Nicméně, i když je Hitchcock ve filmu cítit, tak De Palma vytvořil své a osobité thrillerové krimi s přiměřenou dávkou hororové atmosféry. Od začátku je přítomno krásné mysterično, které s ubíhajícími minutami a dějem přidává na gradaci. Ale ne skokově, nýbrž postupně, nenásilně, až to člověku skoro nepřijde. Diváci podobných filmů znalý samozřejmě asi dříve či později odhalí kdo a co, ale nemyslím si, že by snímek byl až tak průhledný. Osobně jsem ale nepátral a nechal se unášet snímkem tak, jak mi byl vyprávěn a asi i proto, že jsem se ho nesnažil prokouknout a už vůbec přirovnávat k "Hitchcockovinám", jsem si ho poměrně dosti užil a sdílel napětí s pronásledovanou. Atmosféru naprosto skvěle umocňuje hudební podklad Donaggiho a dlouhé, až nervy drásající, scény jakbysmet. Hlavně scéna v galerii či poslední scéna mne naprosto dostaly a sledoval jsem je až se zatajeným dechem. Trochu chabě v tom kontrastu pak působí, až kečupoidní, barva krve, ale to beru, vzhledem k datu filmu, s rezervou. Člověka to sice do očí praští, ale zážitek nezkazí, což je podstatné. Dressed to Kill sice není mistrovské dílo, ani jím asi býti nechce, ale za shlédnutí podle mne stojí. (16.03.2014)