Náměstí Spasitele

Silný, drásající drama dosahující bezmála kvalit Kieslowskýho Krátkých filmů, zároveň, ač docela depresivní, nenechá diváka v depresi utopit, ale naopak probouzí aspoň trochu naděje. Poláci tyhle filmy uměj, u nás to tak moc nejde, ale to asi nelze kritizovat, protože historická zkušenost i mentalita obou zemí jsou odlišný, takže se to nějak musí odrážet i ve filmech (to jsem zase objevil Ameriku :-)!). Abych řek´ pravdu, moc nechápu některý recenze tady, tohle je opravdu dobrej film a se skvělýma hercema. (03.09.2013)

Abych byl upřimný, mně subjektivně (narozdíl od některých zdejších četbou a opisováním >životnězkoušených< postpubertálních rádobymudrlantů - ahoj Marku, jak to máte u vás doma?) budou vždy milejší tyhle >hyperrealistické< - i když svým způsobem samozřejmě formou z principu mírně nudící (...jako v tomto případě třeba některé současné polské...) - filmy o skutečných problémech lidského žití, než rádobycosiřešící pitomě stylizované vyhláškované a stádu se podbízející kraviny tuzemské provenience. Nakonec - kolik rodin v našich končinách a poměrech skutečně řeší obdobné problémy, že... . . . P.S. A jaké z toho filmu plyne naučení? Žádné. Snad jen - když už ty věci jsou jak musí být, aby si lidi nedělali zbytečně ze života peklo... Ale raď babo ve chvíli, kdy je každá rada drahá... Spasitel zase nepřišel. . . . °-/ - - - - - (Poprvé viděno 20.6.2011 na >nespasitelném prostoru< , hodnocení 200., komentář zde jako čtyřiadvacátý - 20.6.2011) (20.06.2011)

Ještě teď uvnitř pláču... Vztahy jsou zvláštní věc... Umocněno jakýmsi začarovaným kruhem peněz a jejich nedostatku a jejich nezbytnosti, do něhož nás úlisně svádí současný životní trend v podobě splátek, úvěrů, hypoték, školních a jiných potřeb dětí, aby nezaostávaly ve výbavě za svými vrstevníky, jako by náš život redukovalo jen na to, jak na tento začarovaný kruh vyzrát a neztratit se v něm. Nebo lépe řečeno neztratit v něm sám sebe, což se evidentně stalo všem hrdinům tohoto filmu. Nejvíce pak představitelce role mladé matky, jejíž cesta je od samého začátku jen volným pádem do propasti beznaděje, jež nemá dno. Film má otevřený konec, takže je jen na divákovi určit si, kde se ono pomyslné dno nachází. V duchu si přeju, aby ho našla i hlavní hrdinka filmu a mohla se od něj odrazit a změnit své směřování v životě... aspoň trochu toho malého světélka by filmu neuškodilo. Je tam jen jeho odlesk v posledním činu jejího manžela, ale to už bych prozradila více, než by chtěl ten, co se rád nechává překvapovat. A opět nemohu nedodat, jak mě stále nepřestává udivovat, že se podobně silně zpracované příběhy nenatáčejí i u nás. (03.07.2011)

Ohromně kruté sociální drama. Ve všech ohledech. Náměstí spasitele se tematicky zřejmě nemůže zalíbit vůbec nikomu, protože destrukce hlavní hrdinky okolím je tak naturalisticky natočená, že divákovi nezbývá nic jiného než postavu litovat, obdivovat, ale jen těžko by se chtěl s ní identifikovat. Náměstí Spasitele je snímkem, který není lehké vstřebat a hlavně sledovat. Příznávám, tyto filmy ve mě nevyvolávají estetické potěšení, ale oceňuji, že se těmto tématům tvůrci nevyhýbají a nepřikrášlují je k obrazu svému. Domnívám se, že snímku se daří postihnout polskou realitu všednosti a stává se tak výpovědí nejen jedné rodiny, nýbrž i společnosti. Snímek je prostoupen společenskými událostmi a vystřízlivění hrdinů z celoživotního snu je nanejvýš hořké, stejně jako vyrovnávání se s minulostí. Ačkoliv postava Barteka během snímku prodělává řadu rychlých proměn o jejichž logice a reálnosti by se dalo velmi pochybovat, daří se zejména díky výbornému výkonu Arkadiusze Janiczeka přetvořit postavu Barteka-otce v Barteka-monstrum. Jeho podmračený, nečitelný výraz, neprojevování jakýchkoliv emocí, řídká mluva a strojové replikace cizích názorů je ztělesním totálního záporného hrdiny, ke kterému divák pociťuje odpor a to je dobře, protože tento snímek chce v divákovi vyvolávat emoce a donutit se zamyslet nad tím, co se vlastně na plátně odehrává... (18.01.2008)

Divácky značně nevstřícný film, který se zamýšlí nad tím, co dožene člověka k extrémnímu životnímu kroku. Nepříjemně přesný obraz sobecké doby, ve které nikomu nezáleží na ostatních, dokud není pozdě. A i potom bude ty, kteří tlak nevydrželi, spíš soudit, než aby se ptal, jak tomu mohl zabránit. Je to pomalé a depresivní, ale aspoň má člověk o čem přemýšlet (70%). (21.06.2011)