Rozhovory s mojím záhradníkom

To je prostě kumšt. Na tom filmu vlastně nic není. Skoro dvě hodiny si v něm několik lidí jen tak povídá. Příběh je jednoduchý, napětí skoro žádné. Jenže z těch lidí ze všech zvolna a nenásilně, ale nepřestajně sálá člověčí dobrota - z každého jinak, z každého po svém. A člověku je z toho pěkňoulince u srdce. (24.07.2009)

Dobré nosné téma, bohužel příliš povrchně zpracované. Nevím nakolik se scénarista a režisér držel knižní předlohy, výsledek je ne příliš přesvědčivý. U obou přátel mi chybí nadšení. O svém tvoření mluví chladně, nezaujatě. Rovněž přezdívky Zahrada a Barvička zní příliš škrobeně, myslím, že se v tomto ohledu nemusel držet překladatel předlohy, ale vymyslet něco přiléhavějšího. Ani dialogy nejsou psané do huby. Přitom se dalo tak krásně pracovat s námětem, zahradník mohl mnohem víc nahlédnout do výtvarného umění, malíř se mohl nechat nadchnout zahradou. Zde to působí dojem, že se zhýčkaný intelektuál z Pažíře přijel nechat polidštit svým jednodušším přítelem bez vzdělání. Konec je předvídatelný. Přesto jde o film, který neurazí. (18.06.2014)

Především na hereckých hvězdách Danieli Auteilovi a Jean-Pierre Darroussinovi stojí film Jeana Beckera Rozhovory s mým zahradníkem. Jean-Pierre Darrousin s režisérem vysvětlovali, proč v jejich filmu o přátelství na život a na smrt souzní zrovna zahradník a malíř.„Inspirací byl román, který byl jakousi reportáží o zahradníkovi, já ale potřeboval, aby měl s kým komunikovat. Proto jsme z okrajové role spisovatele, novináře a příležitostného malíře udělali druhou hlavní postavu,“ vysvětlil Becker. (23.06.2020)

Stárnoucí umělec, známý malíř, utíká z Paříže na venkov do starého rodinného sídla. V rozvodovém řízení a bez inspirace má pocit, jako by jeho život ztratil smysl a vášeň. Z úcty ke své mrtvé matce a díky nostalgii se rozhodne najmout zahradníka a obnovit zahradu kolem domu. Když se na inzerát přihlásí bývalý železničář v penzi, pozná v něm svého někdejšího spolužáka. Tím se rázem otevře zcela nová kapitola jeho života a celkový pohled na něj. Hořko sladké drama francouzského venkova, vyplněné jednoduchými, ale silnými dialogy, mi připomínalo temné a hluboké etudy Rudolfa Hrušínského podivně skloubené s legračně vážnou komedií Na samotě u lesa. Jako když si krásného letního dne lehnete do trávy, pozorujete líně se převalující mraky na blankytném nebi a čas začne ubíhat zcela jinou rychlostí, jako by ani neplynul. Tep se zpomalí a oči najednou vidí detaily, kterých si v dnešní době člověk nevšímá a jsou mu skryty. Tak nějak se tento snímek vkrade do vaší duše. Pomalu a plíživě, ale není to nepříjemné. Právě naopak. Vřele doporučuji romantikům. 90% (10.07.2016)

Velmi příjemný film o spolužácích ze základky, kteří se po letech setkají v rodné vesnici. Hlavní hrdina se po letech vrátí z Paříže hledat své kořeny a asi i smysl života. Hovory s kámošem, který mu dělá zahradníka mu pomůžou najít ztracenou cestu, cena je ale vysoká. Pomalu plynoucí, vcelku obyčejný film, ale silný. Daniel Auteil je jako vždy skvělou volbou...80% (01.10.2011)