Hobit: Neočakávaná cesta

Hobit je vynikající film, kterému podle mého jakožto samostatnému dílu neubližuje ani tak snaha o srovnávání se Společenstvem prstenu, ale spíše podoby tohoto srovnávání. Ty totiž vedou k přehlížení řady jeho ozvláštňujících postupů, které jej činí výjimečným nejen z perspektivy Pána prstenů, ale i z perspektivy vývoje dobrodružného filmu obecně. Filmového Hobita právě z těchto hledisek analyzuji v článku Hobit a/versus Pán prstenů: o adekvátnosti a neadekvátnosti srovnání. (20.12.2012)

Ono je to u fantasy vlastně hrozně jednoduchý. Stačí vytvořit magický svět, kterému divák propadne, vybrat dostatečně podivné, ale zase ne až moc ujeté postavy, které si divák zamiluje, nepokazit efekty, složit mistrovskou hudbu, která v divákovi probudí malé dítě toužící po dobrodružství pokaždé, když ji uslyší, a pak už jen vymyslet hodně, ale opravdu hodně poutavý příběh. Když se tohle povede, nakonec bude spokojená i holka, která s jistotou věděla, že Hobit nebude nic pro ni. 4,5* (03.11.2015)

Smršť nápadov, festival Jacksonovej hravosti. 2,5 hodiny som sa šťastne usmieval. S výnimkou okamihov, keď som sa nahlas smial (všetky dobré gagy sa týkali odseknutých hláv, hlavne vynález golfu). Fakt, že má film nevyrovnané tempo a niekde okolo trollov trochu zadrháva, nemá žiadny vplyv na môj dokonalý stredozemský zážitok. (13.12.2012)

„Svět není v tvých knihách a mapách. Svět je venku.“ Hodnocení prodloužené verze (kinoverzi jsem neviděl). Ačkoli je prezentován jako dobrodružné fantasy kráčející ve šlépějích Pána prstenů, pro mne byl Hobit v prvé řadě příběhem proměny poutníka fikčními světy (neboli nerda), který teskní hlavně za svými knihami, ve skutečného hrdinu. Je to zejména Bilbova nezpůsobilost pro epické dobrodružství, která oživuje a také popostrkuje vyprávění (kulinářské tipy obrům, vysmeknutí se z gobliního zajetí). Zapomenutým kapesníkem počíná nejen postupná ztráta veškerého komfortu, ale také hrdinova proměna z toho, kdo neustále hledá silnějšího vůdce, který by ho vedl, v samostatně jednající figuru. Věřím, že toto směřování k samostatnosti bude v dalších dílech pokračovat. Dlouhý úvod v Hobitíně není důležitý jen kvůli nastínění cíle mise a představení trpaslíků. Zobrazení pohodlíčka, v němž provincionálně smýšlející „no adventure“ půlčík žije, zároveň slouží jako kontrastní podloží pro situace, v nichž se protagonista posléze octne. Stesk za opuštěným domovem je motivem prohlubovaným napříč celým filmem nejen skrze Bilba, ale také trpaslíky, kteří po svém exodu žijí ve vyhnanství. Hobit i trpaslíci zároveň opakovaně překonávají své fyziognomické předurčení, když musí zas a znovu čelit nepřátelům mnohem větším než jsou oni sami. Pozvolného zvyšování rizik, s nimiž jsou postavy konfrontovány, probíhá za paralelního upozorňování na budoucí hrozby, což Hobita ve výsledku mění v jeden velký příslib událostí, které teprve přijdou. Odkládání neředěné spektakulárnosti není na škodu, neboť prezentované dobrodružství před námi roste společně s Bilbem. Ten se ve světě reálného ohrožení teprve rozkoukává, takže má dost času na hádanky se schizofrenním pazgřivcem, a stejně jako divákovi mu musí být mnohé vysvětleno. Explikativní pasáže mění hlavní linii vyprávění ve zřídlo pro mnoho bočních příběhových toků, které ovšem nezdržují ani neruší, neboť se sbíhají zpět k výchozímu zdroji a dávají najevo, že jejich význam bude plně doceněn v některém z pokračování. Nad potřeby vyprávění překynula pouze délka některých akčních scén, prozrazujících, že Jackson je v nitru podobný hračička se slabostí pro bizarní monstra jako del Toro. Syrový vizuál akčních scén navíc moc neladí s lyričtější krajinomalbou. S ohledem na množství scenáristů a literárních i jiných zdrojů, z nichž čerpali, je výsledek stále obdivuhodně kompaktní a už dlouho jsem si nevychutnal takhle žánrově čisté, v dobrém slova smyslu starosvětské dobrodružství. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82, Bluntman, Lavran, Arbiter, Phobia, Tirion, mcb, L_O_U_S, Kellerman, TERRORDROME, Gattolino (13.12.2013)

Tak už jsem na tom byl taky, a to v hustomegakrutopřísném imaxovém třidé balení. Přiznávám, že 3D je tomto filmu opravdu trochu přebytečný nadstandard a soudím, že v 2D bych si z filmu odnášel totéž (zatím jsem smysluplné 3D zažil u hraného filmu dvakrát, a to v Beowulfovi a přes výhrady k filmu jako takovému v Pocahontas - é, pardon, v Avataru). Tož k filmu. Není to špatné, to je třeba říct hned na začáku. Přesto - je to hrozně nevyvážené, vedle sebe stojí scéna takřka geniální a scéna zralá na vyříznutí z filmového pásu dřív než bude promítnuta. Rozčleníme si to. Co se mi líbilo: Prolog starého Bilba byl úchvatný, útok Šmaka neviděného byl režijní lahůdkou (překrytí papírového draka ohněm). Docela pěkný byl i příchod trpaslíků k Bilbovi a začátek cesty. Vyloženě mňamózní byl Glum, jak po stránce serkisovské, tak má naprosto skvěle napsané veškeré dialogy. Dost se mi líbila i scéna v Roklince, kde Gandalf říká, že na sílu Zla by se neměla nasadit ještě větší síla, ale že daleko lepší jsou drobná dobra v životě. Takový protiklad k vytloukání všech klínů klínem (Střílí se na americké škole, jak to "vyřešíme"? Vyzbrojíme učitele. Skutečně železná logika...). Co mi vadilo (něco víc, něco míň): Zpívánky. Trpaslíci prosím. Ale když byli u skřetího krále, říkal jsem si "doufám, že nezačne zpívat." Bum a je to: "Ha my zlí skřeti si je uvaříme lalala" nebo co to tam pěli. Stejně disneyovsky jako zpívání působí většina akčních scén. Naprosto tomu chybí šťáva, spíš to připomíná atrakce v Disneylandu, když utíkáme před skřety, skáčeme pro můstcích, propadáme se a to všechno tak, aby pod námi vždycky bylo něco na co dopadneme. Pokud už se mydlíme, není vidět, kdo do koho mlátí, když padáme ze skály, letí pod námi orel, každá skála končí ostrým výběžkem, na jehož špici stojí poslední strom. Hrdinům nikdy vlastně nic skutečně nehrozí, není třeba se o ně bát. Těžká deusexmachinovitost. Uprchneme z jednoho nebezpečí, hle, za pár minut jsme v Roklince. Lehneme do jeskyně - hned padneme do skřetí pasti. Prakticky nic se ve filmu neděje přirozeným vývojem. Na tom je vidět ten rozdíl mezi Pánem prstenů a Hobitem. V PP sice hrdinové taky většinou utekli z pasti, ale divák aspoň trochu cítil hrozící nebezpečí. Kdyby to bylo v jednom uzavřeném filmu, nebylo by to tak markantní, ale když se materiál roztáhne na 3x3 hodiny a začne se hrát na osudovost a epičnost, tak to mlátí přes oči. Zkrátka si nemůžu nevšimnout, že jaksi ubývá filmařům schopnost odvyprávět příběh s tím, co je pro něj důležité a vynechat, co je zbytečné. Potřeboval by takový Kubrick k odvyprávění stejného příběhu tolik prostoru? Nakonec se přikláním ke ***, ale ještě není vše ztraceno. Šmak se totiž probouzí a s ním i naděje v lepší část cesty tam :) (22.12.2012)